Listopad 2009

Matějovice - historie a současnost

27. listopadu 2009 v 16:29 | Bohuslav Fajkus |  Matějovice

Matějovice

místní část obce Rusín




Historie a současnost
Matějovice leží na samém okraji Osoblažského výběžku blízko hranic s Polskem. Jsou součástí střediskové obce Rusín spolu s Hrozovou. Do obce je možné dojet automobilem ze směru od Slezských Rudoltic přes Rusín, anebo z opačného směru z Bohušova. Možné je také využít úzkokolejnou železniční trať Třemešná ve Slezsku - Osoblaha a ze zastávky Bohušov přijít pěšky nebo přijet na kole.

První písemná zmínka o Matějovicích je z roku 1266, kdy byly dány olomouckým biskupem Brunem lénem Dětřichovi z Brocku (text listiny viz První zmínka o Matějovicích). V držení obce se střídají různé šlechtické rody - Fulštejnové, Bohdanečtí, Kotulínští, Taroulové, Sterneckové, Bartensteinové a Kleinové. Zajímavá je zpráva, v níž Zikmund Rudolf Ferdinand z Taroulu s vědomím olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejna potvrzuje v roce 1669 mlynáři Eliáši Stertzovi vlastnické právo ke mlýnu včetně polností, luk a náhonů. První zmínka o mlýnu v Matějovicích je však už z roku 1588. Lenní statek olomouckého biskupství patří s jinými vesnicemi na Osoblažsku k tzv. moravským enklávám ve Slezsku.

Matějovice byly přifařeny k Fulštejnu (dnešní Bohušov). V době reformace se obyvatelstvo přiklonilo k luterskému protestantismu. V roce 1628 byli přinuceni vrátit se ke katolictví.
Roku 1735 byla ve vsi postavena kaple sv. Antonína z Padovy. Pro nevyhovující stav byla v roce 1878 postavena nová na popud Josefa Neukircha (1800-1879), syna místního pekaře z č. 18. Studoval na gymnáziu v Hlubčicích, v roce 1822 byl vysvěcen na kněze, potom byl farářem v Lehnici a dotáhl to na kanovníka a kapitulního probošta ve Vratislavi.
Na jižní straně má kostelík malou zákristii. Na pravé straně průčelí je deska z černého mramoru umístěná zde v roce 1922 na paměť padlých matějovických občanů v 1. světové válce. Bohužel je stále poškozována vandaly.
V roce 1742 se z Matějovic stává pohraniční vesnice, protože nedaleko od ní vznikla po rozdělení Slezska hranice mezi Rakouskem a Pruskem. Počet obyvatel klesá, v roce 1791 má 341, o sto let později 327, v roce 1930 už jen 253 obyvatel. Veškeré obyvatelstvo bylo německé.
K Matějovicím patří osada Kašnice, založená v roce 1785, která byla původně horním fulštejnským dvorem. V roce 1880 má 167 obyvatel, žáci chodí do školy v Matějovicích. Osud Kašnic je neradostný, po roce 1945, kdy patří k Bohušovu, jsou postupně vylidňovány a likvidovány až úplně zanikly. Dnes tam stojí ještě 2 domy.
Škola v Matějovicích byla otevřena v roce 1787 na č.12 (budova již neexistuje) a pro nevyhovující stav byla později postavena nová školní budova u cesty směrem ke hřbitovu.

Již v roce 1703 je zmiňována restaurace Mincerka (viz foto), která se nacházela 1 km od Matějovic u silnice Hlubčice-Osoblaha. Od roku 1803 je majitelem restaurace-vinárny J.Steebe, od 1840 Jan Münzer a po něm se tedy nazývala "Mincerka".
Bylo to vyhlášené a oblíbené místo i pro lidi z Pruska, mohlo se posedět také v zahradní restauraci. Po 2.světové válce byl objekt ještě obýván, ale byl bez elektrického proudu. V roce 1959, po úpravě státních hranic, již byl na území Polska. Byl opuštěn a postupně zanikl úplně.
Zmíněný matějovický mlýn na potoku Hrozová měl také výletní restauraci kam chodili hosté z širokého okolí. Od roku 1838 patřil rodině Riedelových. Z této rodiny pocházel stavební rada Josef Riedel (1839-1917) podle jehož návrhu byla provedena novostavba mlýna v roce 1905. Také se podílel na náročné stavbě železnice v tunelu přes Arlberský průsmyk v Alpách.
Nedaleko ústí Matějovického potoka do Hrozové se nachází Matějovická jeskyně, dutina v pískovcovém útvaru. Byla známá také pod názvem Venušina či Fénixova jeskyně a byla opředena řadou lidových pověstí.
Zemskou vládou slezskou v Opavě byly ve vsi povoleny tyto spolky: v 1885 Zemědělský klub a v 1895 Dobrovolní hasiči.
Silnice z Rusína do Matějovic byla zprovozněna v roce 1930. Do té doby byla jen polní cesta. Silniční spojení však existovalo s Bohušovem.
V 1938 jsou Matějovice s celým územím připojeny v rámci Sudetské župy k Německu. V březnu 1945 jsou osvobozeny Rudou armádou. Ještě v březnu je zde zřízen malý sběrný tábor pro civilní obyvatelstvo ze Slezských Rudoltic. Mělo za úkol zhánět v okolí dobytek, který byl potom z Hlubčic odvážen do SSSR.
Po válce byli němečtí obyvatelé odsunuti a na jejich místo přicházejí noví osadníci. Prvním správním komisařem v roce 1945 byl jmenován František Odehnal, ve vsi bylo 19 usedlíků. V letech 1945-1946 převažovali přistěhovalci ze Slovenska, v roce 1947 přicházeli také Češi z Volyně. V obci operovala finanční stráž, která měla své stanoviště u závory na konci obce. Připomínal jej dřevěný domek, který však již neexistuje.
V obci začíná hospodařit státní statek na zkonfiskovaném bývalém Kleinově statku, který do roku 1945 vlastnila rodina Peschkeova. V roce 1948 jsou polnosti statku rozparcelovány a hospodaří se jednotlivě. V roce 1950 vzniká v obci JZD s 26 členy. Po více než deseti letech zaniklo a bylo převzato státními statky. V roce 1963 bylo matějovické pracoviště ČSSS začleněno do nového ekonomického celku Rusín-Matějovice-Hrozová o celkové výměře 1015 ha, s 22 traktory a 2 kombajny.
Obecná škola, která byla otevřena v roce 1947 a jejíž první učitel se jmenoval Emil Bok, fungovala až do roku 1963, kdy byla pro malý počet žáků uzavřena. Žáci museli chodit do školy v Rusíně do roku 1978, kdy byla i tam škola zavřena. Od té doby jezdí žáci autobusem do školy v Osoblaze.
V roce 1971 bylo ve vsi zavedeno výbojkové osvětlení. V roce 1981 byla opravena budova bývalé školy a adaptována pro Myslivecké sdružení Bohušov-Rusín. V letech 1982 až 2000 dojížděla do vesnice pojízdná prodejna.
V roce 1996 byl zřízen přechod do Polska v rámci malého pohraničního styku, tedy pro pěší a cyklisty. Přechod byl otevřen jen do roku 2000.
Kaple je jedinou pamětihodností vesnice. V roce 2001 přešla do soukromých rukou. Stav budovy, který už byl v katastrofálním stavu, se postupně vylepšuje. Majitelka zlepšuje vizáž kostelíka s velkým úsilím a obdivuhodnou vytrvalostí. Dnes je možné už konstatovat, že tato pamětihodnost bude zachována i pro příští generace (viz foto). Po Mincerce totiž nezůstalo vůbec nic, stejně jako po matějovickém mlýnu, po jehož příjezdové cestě se dnes marně pátrá. Byl zlikvidován čs.armádou současně s likvidací obce Kašnice. Ve vsi se zachovalo jen několik kamenných křížů.
V Matějovicích dnes hospodaří na 85 ha rodinná zemědělská farma. Zaměřuje se převážně na rostlinnou výrobu. V plánu má obnovu rybníka, který býval uprostřed obce. Kromě této farmy zde hospodaří ještě podnikatel z Rusína.

Vesnice má nyní 21 stálých obyvatel. Od roku 1980 je součástí obce Rusín (více viz v článku Rusín-historie a současnost), patří do okresu Bruntál. Obec připravuje akci výstavby nového přiváděče pitné vody i pro Matějovice.


Text a grafická úprava Ing.Bohuslav Fajkus, historická sekce, 2009

Rusín - historie a současnost

27. listopadu 2009 v 15:34 | Bohuslav Fajkus |  Rusín

RUSÍN

okres Bruntál


Historie a současnost obce

Obec Rusín leží blízko hranic s Polskem na samém okraji Osoblažského výběžku. Je střediskovou obcí, jeho místní části jsou Matějovice a Hrozová. Do obce je možné dojet automobilem ze směru od Slezských Rudoltic, anebo z opačného směru z Polska. V roce 2008 byla totiž slavnostně otevřena opravená přeshraniční silnice spojující Rusín s polskými Gadzowicemi u Hlubčic.

Počáteční osídlení bylo slovanské, vesnice ležela tehdy na území opavské provincie. Její rekolonizace proběhla do poloviny 13. století a první písemná zmínka o Rusínu je z roku 1262 (text listiny viz První zmínka o Rusínu). V roce 1331 potvrzuje opavský kníže Mikuláš II., jako svrchovaný pán tohoto území, listinu o prodeji vsi, již prodali synové Ješka z Rusína Hynkovi z Hlubčic.

Po krátkém spojení s Hlubčicemi se stává Rusín majetkem Fulštejnů, pánů na nedalekém hradu. V roce 1362 Aleš z Fulštejna prodal Rusín svému bratrovi olomouckému kanovníkovi Herbordovi. Ten jej ve své závěti odkázal kapli sv. Anny v Olomouci a jejímu rektorovi. Od té doby je tedy Rusín nazýván statkem kanovnickým či kapitulním a zařazuje se tak k majetku olomouckého biskupství. Spolu s jinými vesnicemi na Osoblažsku patří k tzv. moravským enklávám ve Slezsku.
V době nástupu protestantismu v 16. století se zdejší obyvatelstvo, nyní už německé, které svou vesnici nazývá Rausen, hlásilo k luterství. V té době zde působil pastor jménem Burkard Hertwik, který však bydlel na faře v blízké Hrozové. V třicetileté válce byl Rusín stejně jako celé území obsazen Švédy a při jejich odchodu v roce 1648 vypálen.
V roce 1742 se Rusín stal pohraniční vesnicí, protože nedaleko něj vznikla po rozdělení Slezska hranice mezi Rakouskem a Pruskem. Počet obyvatel klesá, v roce 1791 má Rusín 438 obyvatel, o sto let později 426, v roce 1930 už jen 362. Češi byli jen příslušníky finanční stráže na celnici, která byla na hranici s Německem zřízena v roce 1887.
Z počátku chodily rusínské děti do školy v Hrozové, ale v roce 1787 má Rusín již vlastní školu.
V roce 1938 je Rusín s celým územím připojen v rámci Sudetské župy k Německu. V březnu 1945 je osvobozen Rudou armádou a v bojích bylo mnoho domů a hospodářských budov zničeno. Těžce byla poškozena i kaple Navštívení P.Marie, která byla postavena v roce 1816 a vysvěcena v roce 1822. Byla vybudovaná místními obyvateli na popud Antona Bernarda z Hrozové a byla známým poutním místem v širokém okolí.
Po válce byli němečtí obyvatelé odsunuti a na jejich místo přicházejí noví osadníci. Situace v poválečných létech nebyla vždy jednoduchá. Dosídlování probíhalo pomalu, dokud nepřišli volyňští Češi. V obci začíná hospodařit státní statek. Po neúspěšných pokusech kolektivizovat samostatně hospodařící rolníky v JZD bylo v té době řešením jejich zařazení do Čs.státních statků.
Obecná škola byla otevřena v roce 1947 a byla v provozu až do roku 1978. Kulturní vyžití mají Rusínští v ochotnickém divadle, kostelním pěveckém sboru spolu s Hrozováky, mají k dispozici také pojízdnou lidovou knihovnu.
Nejdříve obec patřila k okresu Krnov, potom po reorganizaci okresů v roce 1960 byla zařazena do okresu Bruntál. V roce 1980 byly sloučeny doposud samostatné vesnice Rusín, Hrozová a Matějovice do střediskové obce se sídlem MNV v Rusíně.

Zmíněná kaple Navštívení Panny Marie byla v 90. letech 20.stol. vystavěna znovu (viz foto). Stojí na Rusínském kopci (314 m), posledním z výběžků Zlatohorské vrchoviny, nedaleko od zbořené původní kaple. Je z daleka viditelnou a nepřehlédnutelnou dominantou. Iniciátorem znovuvybudování kaple byl Josef Scharbert, profesor teologické fakulty Mnichovské univerzity a rodák z Hrozové. Stavba proběhla v letech 1992-1993 podle projektu architekta F.Stoklase z finančních příspěvků bývalých německých a současných českých farníků.
K vysvěcení došlo 8. srpna 1993 a slavnosti se zúčastnilo na 600 Čechů, Němců a Poláků. Mši pod širým nebem sloužilo v latině sedm kněží ze tří uvedených národností.
Ve věži kaple je instalován malý zvon, který s sebou přivezli Češi až z Volyně. Hodiny na věži odbíjejí čas každou půlhodinu. Na obou bočních zdech je umístěna malá křížová cesta. K výzdobě interiéru dále patří obraz "Setkání Marie s Alžbětou", socha Panny Marie s Ježíškem a socha sv. Hedviky, patronky Slezska.
Na vnějších zdech jsou umístěny desky z podstavce kříže stojícího u původní kaple se jmény jeho zhotovitelů Johanna a Marie Scharbertových, mramorová kropenka z bývalé kaple v krnovské nemocnici a pamětní deska připomínající kardinála Františka Tomáška, který v roce 1951 působil jako farář v nedalekém Bohušově. Každoročně se zde koná pouť s mezinárodní účastí, zpravidla vždy v první neděli v měsíci srpnu.
Kaple je jedinou pamětihodností vesnice. Budovy bývalého kanovnického statku tvoří dnes areál soukromé farmy. Větrný mlýn (viz foto), stojící kdysi za dnešním fotbalovým hřištěm směrem k polské vesnici Równe, neexistuje. Rovněž zanikl i vodní mlýn, který stál na Hrozovském potoku.

Zemědělská farma v Rusíně zaměstnává na 850 ha přibližně 6 lidí. Zaměřuje se na rostlinou výrobu. Mimo ní se věnuje chovu jelenovité zvěře a sportovních koní.

Z nedávné historie Rusína je třeba uvést výstavbu obecních bytových domů, zavedení vodovodu a úpravny pitné vody. Současný bytový fond tvoří 18 bytů. Funguje hospoda a malý obchod s potravinami. V obci je zaveden tříděný sběr a odvoz odpadů.

Existuje zde také fotbalový klub, jehož mužstvo hraje regionální soutěž. Klub byl založen v roce 1969, takže již oslavil 40. výročí svého trvání.

Obecní úřad využívá budovu bývalé školy. Žáci jezdí autobusem do 12 km vzdálené Osoblahy. V čele obce stojí pětičlenné zastupitelstvo, které řídí chod obce a má ustaveny také dva výbory a jednu komisi. Dodržuje vyrovnaný obecní roční rozpočet. V plánu má realizaci nového přivaděče vody. Obec má celkem 155 obyvatel.

Obec je členem "Sdružení obcí Horního Slezska a severní Moravy" a venkovského mikroregionu "Sdružení obcí Osoblažska". V roce 2000 uzavřela smlouvu o spolupráci s městem Glubczyce v Polsku.

Místní část Matějovice je uváděna již v roce 1266 a v jejím držení se vystřídaly různé šlechtické rody. Školu měli od roku 1787, kostelík sv. Antonína z Padovy byl postaven v roce 1878 (více viz v článku Matějovice-historie a současnost).

Místní část Hrozová je uváděna v roce 1309 stejně jako farní kostel sv. Michaela archanděla, který je i s ohradní zdí kulturní památkou. Z počátku Hrozová patřila Fulštejnům, stejně jako Matějovice, a potom rovněž několika různým šlechtickým rodům. Školu měli od roku 1610 (více viz v článku Dějiny Hrozové).

S Hrozovou spojuje Rusín nejenom společná farnost a úřad střediskové obce, ale také občanské sdružení Královský stolec. Sdružení organizuje kulturní a společenské akce, zajišťuje výsadbu nových alejí kolem cest, opravy drobných sakrálních a světských staveb, zábavné a turistické akce pro mládež.

Text a grafická úprava Ing. Bohuslav Fajkus, historická sekce KS, 2009



• Více o historii Rusína viz na http://www.obecrusin.cz/



Madona z Hrozové

27. listopadu 2009 v 11:53 | Bohuslav Fajkus |  Hrozová

Podle svědectví starších obyvatel Hrozové stála v kapli na horním konci obce socha Panny Marie, která však zmizela neznámo kam. Již nikdo ani nevěděl, jak vypadala. Po stopách zmizelé sochy se vydala historická sekce místního občanského sdružení Královský stolec. Zjistila, že socha se nachází v Slezském zemském muzeu v Opavě. Jak jednoduché! Na začátku pátrání se však nebylo čeho chytit, protože ve vesnici již nikdo nevěděl, co se vlastně se sochou stalo.

Socha byla objevena v hrozovské kapli, v jedné z původně čtyř místních kaplí procesí Božího těla, v roce 1950 brněnským seminářem při průzkumu památek na Bruntálsku a Krnovsku. Umělecko-historické oddělení Slezského muzea v Opavě požádalo MNV v Hrozové, aby sochu svěřil do ochrany muzea, kde se jí dostane odborného ošetření a patřičného ocenění. Zároveň budou zachráněny umělecké památky válkou těžce poškozeného Slezska. Od roku 1951 je tedy socha vedena ve sbírkách muzea.
Socha Panny Marie - Madony z Hrozové - je dřevěná a je vysoká 138 cm. Je dutá a scházejí některé části z původního díla. Dřevo je narušeno dřevokazným hmyzem a povrch je pokryt zbytky původních barev. Odhad doby vzniku sochy je kladen na počátek 16. století.
Madona z Hrozové je zajímavá především svým tématem. Náleží patrně na našem území k poměrně vzácně se vyskytujícímu ikonografickému typu tzv. Madony v růžovém věnci. Naznačují to zbytky ornamentálního věnce, které vystupují na boční straně sochy. Mohou naznačovat symbolický věnec ve formě mandorly (z it. - elipsovitý typ svatozáře, který má nahoře a dole ostré cípy). Mandorla je vyobrazována hlavně kolem těla Krista nebo P. Marie. Zespodu pozdvihují madonu dva andělé. Zpravidla u tohoto typu bývali zobrazeni ještě další dva andělé, kteří madonu korunovali. Zde zachováni nejsou, takže nevíme, zda u této sochy vůbec byli. Madona z Hrozové je navíc kombinovaná se symbolikou Assumpty (z lat.-Nanebevzatá), což se dá usoudit z půlměsíce u jejích nohou s neobvykle úplnou a realisticky provedenou podobou mužské tváře. Touto kombinací dvou symbolik by patřila k ikonograficky komplikovanější verzi zobrazení madon.
Východiskem typu zobrazení Madony v růžovém věnci je souvislost se starou náboženskou praxí zdobit postavy světců nejdříve skutečnými a později metaforickými věnci. Tato fáze vývoje uměleckých typů je patrně spojována s Kolínem nad Rýnem, kde byla řádem dominikánů v roce 1475 Marie prohlášena královnou růžového keře, navazujíc na obsah starší legendy o mnichovi a růžovém keři. V závěru 15. století se tomuto typu obrazu dostává zvláštního významu ve vazbě s rozšířením modliteb růžového věnce a praktik vznikajících růžencových bratrstev.
A to jsme se již dostali do doby pravděpodobného vzniku hrozovské madony.
Restaurována byla socha až v letech 1998-1999, kdy byl proveden restaurátorský průzkum a pořízena dokumentace. V roce 1999 byla vystavena na výstavě "Od gotiky k renesanci - výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550", kam ji mezi exponáty zařadilo Slezské zemské muzeum. Výstava, která probíhala pod záštitou prezidenta Václava Havla, se konala souběžně na třech místech, a to v Brně, Olomouci a Opavě. Od editorky výstavy dr. Kaliopi Chamonikoly, tehdejší ředitelky Moravské galerie v Brně, jsme čerpali náplň k odbornému popisu sochy.
Socha byla představena hrozovským občanům a jejich přátelům v září 2008 (více viz článek Madona z Hrozové aneb Jak se hledá madona?) u příležitosti tradičních "Hrozovských slavností", což je každoroční setkání současných a bývalých obyvatel Hrozové a jejich hostů a organizuje je občanské sdružení Královský stolec se sídlem v Hrozové (více o Hrozové viz v článku Dějiny Hrozové).

Dnes je tedy možné vidět Madonu z Hrozové ve výstavní budově Slezského zemského muzea v Opavě. V současné době však již byla vyrobena z lipového dřeva nová socha madony v jiném pojetí řezbářem Petrem Chorovským z Města Albrechtice, která bude umístěna v hrozovské kapli místo té původní.

Zpracoval: Bohuslav Fajkus, Hrozová č.45, 2009

První zmínka o Hrozové

26. listopadu 2009 v 22:33 | Bohuslav Fajkus |  Hrozová

Dokument s první zmínkou o Hrozové
Převzato z Codex diplomaticus et epistolaris Moraviæ, Brno 1854.

XXIII.

Conradus de Kobern dolens de excessibus, quos in ecclesia in Grasaw commiserat, donat capellano Nicolao medium mansum ibidem. Dt. feria II. post festum S.Johannis Baptistæ 1309.
Conradus de Cobern, heres in Grasaw, pro salute anime sue, fratris sui Herbordi et progenitorum suorum domino Nicolao, capellano suo in Grasaw suisque successoribus ratum et gratum habere cupiens mansum et dimidium, quos racione decime hactenus possederat, addit igitur ei altero dimidio manso adhuc medium mansum cum omni iure et dominio, dolens de excessibus, quos in ecclesia in Grasaw commiserat, quam de domo orationis in speluncam latronum conuerterat, et quod prefatum Nicolaum in rebus suis molestauerat pluries, sibi et successoribus suis de allodio suo in Kobern decimas manipulatim dignum duxit condonandas. Presentibus Jescone milite de Lachindorf Weldrico iudice in Grasaw Gregorio procuratore suo. Datum proxima feria secunda post diem, quo festum Sancti Johannis Baptiste colitur et celebratur. Anno domini MCCCIX.

(E codice privilegiorum episcopatus Olomuc. membran. sæc. XIV. initiantis in folio minimo in archivo Cremsir. fol. M. V. extraxit A. Boczek.)

__________________________________________________________________________________
Překlad textu:
Konrád z Koberna, dědic na Hrozové, pro spásu duše své, svého bratra Herborda a svých potomků, dává panu Mikuláši, svému kaplanu v Hrozové a jeho následovníkům jeden a půl lánu, z něhož již dříve užíval desátek. Dále přidal ještě jinou polovinu lánu se vším právem a panstvím, aby odčinil výstřelky, které v kostele v Hrozové spáchal, když z domu modlitby učinil peleš lotrovskou. A poněvadž řečenému Mikuláši mnohokrát uškodil na majetku, považoval za vhodné darovat jemu i jeho následovníkům též desátky ze snopů plynoucí z jeho svobodného statku v Kobernu. Stalo se za přítomnosti Ješka, rytíře ze Sádku, Weldrika, rychtáře z Hrozové a Řehoře, jeho správce. Dáno v nejbližší pondělí po dni, kdy se svátek sv. Jana Křtitele uctívá a slaví. Léta Páně 1309.

(Z kopiáře privilegií biskupství olomouckého, psaného na pergamenu malého formátu poč. 14. stol., uloženého v archivu v Kroměříži, fol. M.V., vypsal A.Boček.)
Pozn.: kopiář s nezkráceným textem se dnes nachází v Zemském archivu Opava, pobočka Olomouc.

Dějiny Hrozové

26. listopadu 2009 v 22:14 | Bohuslav Fajkus |  Hrozová
Hrozová

místní část obce Rusín


Obec Hrozová leží v jižní části osoblažského výběžku nedaleko státní hranice s Polskem. Z Krnova je to asi 30 km přes Město Albrechtice a Slezské Rudoltice.

Dějiny do roku 1945 ....
Počáteční osídlení bylo slovanské, jak svědčí názvy obce uváděné v nejstarších písemných pramenech. První písemná zpráva o existenci Hrozové je z roku 1309. Obec tehdy patřila Konrádovi z Koberna, synovi Herborda z Fülme, vlivného vazala olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka. Bruno se ve 13. století zmocnil osoblažského výběžku a přiváděl do něj osadníky z Německa a přiděloval jeho části svým manům za zásluhy jako léna. Herbord dostal území s hradem Fulštejn (dnes v Bohušově).
Hrozová patřila sice územně do Opavského knížectví, ale jako léno Olomouckého biskupství patřila právně do Moravy. Hrozová dala tak později jméno jedné z těchto "moravských enkláv ve Slezsku", zahrnující po dobu své existence často i nedaleké Pelhřimovy. K fulštejnskému panství patří Hrozová až do roku 1566. V té době už je obyvatelstvo vesnice německé, které svou vesnici nazývá Grosse.
Potom se v držení obce střídají šlechtické rody Sedlničtí z Choltic, Trachové z Březí, Lvi z Rožmitálu a posledními jsou Pinové z Friedenthalu. Friedenthalové nechali ve vsi v roce 1871 zbořit zchátralý zámek stojící na místě původní tvrze, o které je zmínka z roku 1642, kdy byla vypálena Švédy. Bohužel se nezachoval ani "zámeček ve švýcarském stylu", postavený na místě zbořeného zámku, protože byl zlikvidován v 70. letech minulého století.
Kostel je dnes hlavní pamětihodností vesnice. Je zasvěcen sv. Michaelu Archandělovi a je uváděn již v roce 1309, stejně jako vesnice. Areál farního kostela včetně ohradní zdi kolem přilehlého hřbitova je zapsán na seznamu nemovitých kulturních památek okresu Bruntál.
Jádro kostela je raně gotická stavba z poslední čtvrtiny 13.století, která byla během let několikrát přestavována a upravována. V 15. století byla přistavěna zákristie a v 19. století nad ní oratoř. V roce 1758 byla upravena gotická okna na barokní. V 19. století byla provedena výměna krovu, zaklenutí lodě, přistavěna jižní vstupní předsíň, rekonstruována čtyřboká věž do dnešní podoby, přistavěno schodiště na novou kruchtu, vydlážděna podlaha mramorem. V 90. letech minulého století byla nahrazena břidlicová střecha plechovou (snad jen provizorní) a v roce 2004 opravena kamenná zeď kolem hřbitova.
V interiéru je neorománský hlavní oltář z roku 1891 zhotovený podle skic opavského umělce Paula Assmanna, který se podílel i na výzdobě kazatelny s neorománským sloupkem a snad i na freskách na klenbě (bohužel přemalovaných).
Oltářní plátno s obrazem archanděla Michaela je z roku 1851 od A. Sperlicha. Kruchta je dřevěná na pseudorománských sloupcích z roku 1893. Obraz sv. Václava na koni z roku 1938 je přivezený novými českými osadníky z Volyně po 2. světové válce. Varhany z roku 1893 jsou od firmy Rieger z Krnova, kostel však měl varhany patrně již v roce 1672. Ve věži jsou dva zvony, věžní hodiny z roku 1926 od firmy Beitel z Moravského Berouna se dokonce po létech podařilo uvést do chodu.
Další památkou je socha Panny Marie s Ježíškem (Madona z Hrozové) z doby po roku 1500, která se ještě v roce 1950 nacházela v místní kapličce. Dnes je vystavena ve Slezském zemském muzeu v Opavě. Socha je dřevěná, dutá, vysoká 138 cm a je poškozená a zřejmě neúplná. V roce 1999 byla jedním z exponátů výstavy "Od gotiky k renesanci - výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550", pro niž byla socha restaurována (více viz v článku Madona z Hrozové).
Škola v Hrozové existovala již v roce 1610 a měla jednoho učitele, který současně býval varhaníkem v kostele. Bydlel ve školní budově vzadu za kostelem. Dodnes zachovaná budova byla postavena v roce 1854, měla břidlicovou střechu a přístavek. Škola byla jednotřídní a mívala i více než 60 žáků, do roku 1879 ještě daleko více, protože do ní docházely děti nejen z Rusína, ale také i z blízkého Koberna.
Vesnice leží nad potokem Hrozová, který z části tvoří státní hranici vytvořenou v roce 1742, a protíná ji cesta lemovaná z obou stran domy. Jedná se převážně o usedlosti, některé si uchovaly pozdně klasicistní a eklektické fasády z 19. století. Zachovala se také hasičská zbrojnice z roku 1898, několik kamenných křížů, secesní fara a dvě kapličky.
V roce 1834 má ves 436 obyvatel, v roce 1900 348 obyvatel a v roce 1945 245 obyvatel. Protože se vesničané okolo roku 1560 přiklonili k luterskému protestantismu, byla jejich farnost v roce 1626 po rekatolizaci přifařena k Fulštejnu (dnes Bohušov). Za císaře Josefa II jim byla přidělena lokálie a svou faru získali zase až v roce 1862.
V roce 1874 se ve vsi uplatnila první jednoduchá mlátička, první secí stroj v roce 1889 a v roce 1910 již moderní parní mlátička. Elektrifikace vesnice byla provedena v roce 1932. V roce 1934 byla pořízena motorová hasičská stříkačka.
V roce 1938 byla Hrozová připojena k Německé říši v rámci župy Sudety. V roce 1939 musela většina německých mužů narukovat do války a mnozí se již nevrátili živí. Po těžkých bojích na Osoblažsku vstoupily dne 23. března 1945 do Hrozové jednotky sovětské armády.

.... po roce 1945
Konec 2.světové války znamenal pro další vývoj Hrozové naprostý zvrat. V důsledku tragédie této hrůzné války vyvolané Německem byli němečtí obyvatelé Hrozové, stejně jako v podst. všichni sudetští Němci, odsunuti z Československa. Byl mezi nimi i hrozovský rodák, pozdější profesor Mnichovské univerzity Josef Scharbert, iniciátor znovuvybudování válkou zničené kaple v blízkém Rusíně v roce 1993 (více viz v článku Rusín-historie a současnost). Do Hrozové přicházejí noví obyvatelé pocházející z různých míst ČSR. Např. Tylečkovi ze Staré Vsi nad Ondřejnicí, Strnadovi od Olomoucka, Sobkovi od Lipníka, jiní z Valašska, Slovácka a také ze Slovenska. Prvním místním správním komisařem v Hrozové byl určen Okresní správní komisí v Krnově Václav Veit, respicient finanční stráže v Rusíně.
Vesnice byla sice válkou poničená, ale již 2. září 1946 byla zahájena výuka v obecné škole. Prvním učitelem byl Jaroslav Kavalíř. Škola byla pro nedostatek žáků uzavřena v roce 1961.
V roce 1947 přicházejí do Hrozové volyňští Češi - reemigranti ze západní Ukrajiny, kde pobývali od roku 1868. Volyňští Češi si zachovali čistý rodný jazyk, stejně i zvyky a obyčeje ze staré vlasti. Mnozí se zapojili do řad 1.čs.armádního sboru a bojovali za osvobození staré vlasti. Z Hrozovských to byli: Barfajt, Dvořák, Herblich, Janko, Kovář, Kubín, Moravec, Pala, Samec, Zumr. Na cestu z Volyně se vydali v březnu 1947. Bylo mezi nimi několik stařenek, které se narodily ještě v Čechách, celý život prožily na Volyni a pak se vrátily zpět. Byly to paní Barfajtová, Kubáčková, Kubínová, Samcová a Stryjová.
Noví hrozovští obyvatelé byli známi nejen svou pracovitostí, ale také schopností se bavit a kulturně vyžívat. Slavili církevní svátky a dodržovali lidové tradice. Spolu s Rusínskými zpívali v kostelním pěveckém sboru Stanislav a Marie Herblichovi, Václav Janko a Emílie Pallová. Mnozí byli také členy ochotnického divadelního souboru v Rusíně. Kulturu zajišťovalo také pojízdné kino a místní knihovna.
V roce 1950 byl ustanoven v obci MNV a jeho prvním předsedou se stal Josef Jandík. Noví Hrozovští, jako rodilí rolníci, byli hrdí na svou samostatnost a podnikavost a proto se velmi těžce smiřovali s nátlakem kolektivizace. První pokus o založení JZD byl uskutečněn v roce 1952, prvním předsedou byl rovněž Josef Jandík.
V roce 1953 měla vesnice 134 obyvatel. Byly tu tyto živnosti: pekařství, obchod s potravinami, hospoda a obuvnictví. V poválečných létech pomáhali pohraničním obcím s obnovou tzv. kmotři. Kmotrovským městem Hrozové byla Jaroměř, která pomáhala vesnici finančně, dodávkou šatstva, vybavením pro hasiče a výpomocí při žních.
V roce 1950 byl v Hrozové uskutečněn unikátní nález antických mincí. Velkým přínosem bylo zavedení autobusové linky Krnov-Slezské Pavlovice v roce 1956, která znamenala první dopravní spojení vesnice s okolím.
Po druhém, opět neúspěšném, pokusu o provozování fungujícího JZD došlo v roce 1961 k převedení hospodářství do státních statků. Pro nedostatek pracovního uplatnění v zemědělství odchází většina obyvatel do průmyslových měst. Posledními samostatně hospodařícími rolníky byli Alžběta Kořínková a Václav Vegricht. Vesnice se vylidnila. Zanikla škola, hospoda i jiné činnosti. Hrozová se stává vesnicí chalupářskou.
V roce 1960 byla provedena reorganizace státní správy a Hrozová patří nyní do okresu Bruntál, místo dosavadního okresu Krnov. V roce 1964 byl ustaven společný MNV pro obce Rusín, Hrozová a Matějovice se sídlem v Rusíně, v roce 1980 zřízena středisková obec Rusín s místními částmi Hrozovou a Matějovicemi.
Po roce 1989 mnozí dostali v restituci zpět svůj majetek. Marie Šteflová založila zemědělskou farmu a Karel Sobek vybudoval strojírenskou dílnu. Jeden z prvních hrozovských chalupářů ing. Vladimír Nejez začal sbírat dokumenty o historii Hrozové a dalších obcí na Osoblažsku. První shrnutí historie Hrozové bylo vydáno v roce 2002 v publikaci Hrozovské listy.
Tyto aktivity daly v roce 2004 podnět k založení občanského sdružení Královský stolec. To si dalo za cíl oživení regionální historie, obnovu zapomenutých tradic, opravy drobných sakrálních a světských staveb, organizování výstav, koncertů a naučných výletů pro děti. Bylo iniciátorem obnovy stromové aleje podél cesty do Pelhřimov, obnovy již zapomenutého paličkování na Osoblažsku, vydání hudebního CD Varhany z Osoblažska, výroby dřevěné sochy jako nové hrozovské madony. Navázalo spolupráci s obcemi Rusín, Slezské Rudoltice, Bohušov, Slezské Pavlovice, Hlinka, sousedními polskými obcemi a s původními německými rodáky.

V současnosti žije v Hrozové 17 stálých obyvatel. Rozloha katastru obce je 534 ha. V roce 2009 oslavila vesnice 700. výročí svého založení, resp. od první zmínky v historických listinách (text listiny viz První zmínka o Hrozové).

Zpracoval: Bohuslav Fajkus, 2009










První zmínka o Rusínu

26. listopadu 2009 v 22:07 | Bohuslav Fajkus |  Rusín

Dokument s první zmínkou o Rusínu
Převzato z Codex diplomaticus et epistolaris Bohemiæ, Praha 1974

335.
Woko de Rosenberg testamentum suum facit. In Graz 1262 iun.4.
Ego Wocho de Rosenberch, sciens inevitabile omnibus esse mori, dum essem in extremit diebus vite mee, compos tamen adhuc mentis mee, subscripta fieri decrevi et volo ab omnibus amicis meis immutabiliter observaci. Notum sit universis, quibus presens littera fuerit demonstranta, quod Hedewigi, uxori mee dilecte, dis posui et plane dedi universa bona mea, tam res mobiles, quam omnes redditus meos, ut utatur eis et habeat una cum pueris meis libere, sicut velit, tam diu, ut caste in sede viduali curaverit residere. ...
... Item Hermanno de Lettowitz do Maius Pomerswitz, ut michi ignoscat, quod dominum meum regem pro ipso non ammonui, ut sperabat. Vlrico etiam de Hohenpuch Minus Pomerswitz dedi et eum a bonis meis aliis penitus exclusi. Item Borute villam meam Ruzin assigno nomine pignoris pro peccunia, quam adhuc sibi solvere debut, sicut Zwatemiro, meo militi, bene constat, aut reddat pueris meis peccuniam,quam ipsi dedi, si villam voluerit retinere. ...
... Acta sunt autem hec presentibus fratre Gotfrido et fratre Ottone sacerdotibus ordinis Predicatorum, domino Prehtelino, Cunrado officiali, Koyta et Grillone camerariis, Rudigero notario et aliis multis, datum in Gretz anno gracie Domini millesimo ducentesimo sexagesimo secundo, pridie nonas iunii.
___________________________________________________________________________

Překlad:

Vok z Rožmberka pořizuje závěť majetku. Ve Štýrském Hradci 4. června 1262.
Já, Vok z Rožmberka, věda, že zemřít je neodvratitelným údělem všech, a poněvadž jsem v posledních dnech mého života, avšak přece ještě při smyslech, nařídil jsem tuto podepsanou listinu uskutečnit a chci od všech svých přátel, aby ji bez změny dodržovali. Budiž známo všem, kterým bude předložená listina ukázána, že Hedvice, své milované manželce, jsem určil a přímo dal veškerý můj majetek, jak movitý, tak i všechny mé příjmy, aby je svobodně měla a užívala spolu s mými dětmi, tak jak chce, a to tak dlouho, jak vydrží setrvávat v počestném stavu vdovském. ...
... Také dávám Heřmanu z Letovic Pomorčovice, aby mi odpustil, že jsem se za něj u mého pana krále nepřimluvil, jak doufal. Též Oldřichu z Hohenbuchu jsem dal Pomorčovičky a od svých ostatních statků jsem jej zcela odloučil. Taktéž Bořutovi připisuji svou ves Rusín jako zálohu za obnos, jenž mu mám dosud splatit (jak dobře známo mému rytíři Svatomírovi), anebo ať navrátí mým chlapcům peníze, které už jsem mu dal, kdyby si chtěl ves ponechat. ...
... Toto bylo pořízeno za přítomnosti bratra Bohumíra a bratra Oty, kněží řádu kazatelů, pana Prechtlina, oficiála Konráda, komořích Kojaty a Grilla, notáře Rudigera a mnoha jiných, dáno ve Štýrském Hradci roku milosti Páně tisícího dvoustého šedesátého druhého, den před nonami červnovými.

Přeložil: Štěpán Kohout


100 let železniční trati Opava-Plšť-(Bavorov)

25. listopadu 2009 v 16:36 | Bohuslav Fajkus |  Železnice Opava-Pilszcz

19. století - století páry - přineslo svými technickými vynálezy i takový vynález jako je lokomotiva. A tak lidstvo získalo nejen nový dopravní prostředek - vlak, ale i onen magický svět železnic v reálném a posléze i v modelovém měřítku, kterému už podlehly generace převážně kluků a mužů.
Ani rakouské Slezsko nezůstalo stranou dravě se rozšiřujícímu fenoménu železnice. V roce 1847 je zprovozněna Severní dráha císaře Ferdinanda z Vídně do Bohumína. K ní jsou pak přidána boční ramena ze Svinova do Opavy a z Bohumína do Bílska. První vlak vypravený z Vídně přijíždí do Opavy na severní (od roku 1919 východní) nádraží v roce 1855. V roce 1872 je vystavěna Moravsko-slezská ústřední dráha z Olomouce do Krnova a dále do Opavy na státní (od roku 1918 západní) nádraží.
mapa 4x

V roce 1872 se uvádí do provozu přeshraniční dráha z Krnova do Hlubčic (tehdy v Německu), následuje Opava-Ratiboř (Německo) v roce 1895 a v roce 1909 pak dráha Opava-Plšť (Německo). (Opava, hlavní město země Slezsko v Rakousko-uherské monarchii, mělo tehdy asi 43 tis. obyvatel, převážně německých, Plšť, vesnice v provincii Slezsko v Německém císařství, měla asi 1400 obyvatel, rovněž převážně německých.)









Mapka přeshraničních železnic v západním Slezsku z roku 1949

Dne 2.8.1909 byla tedy otevřena dráha mezi Troppau Staatsbahnhof (později Opava západ) a stanicí Piltsch (česky Plšť, polsky Pilszcz). (Povolení k stavbě dráhy bylo uděleno původně společnosti Hornoslezské železnice prince Viléma už v roce 1881, ale nebylo realizováno. V té době zajišťovala spojení mezi oběma místy poštovní osobní doprava a doba jízdy na trase dlouhé 6 km činila 80 min.)
Opava západní nádraží
Opavské západní nádraží získalo tímto pruský ráz - trať provozovaly totiž Pruské státní dráhy, stejně jako trať z Ratiboře, která končila rovněž na tomto nádraží. Piltsch byl doposud koncovou stanicí trati z Bauerwitz (Bavorov, Baborów), kterou provozovaly také pruské dráhy.








Opava západní nádraží v roce 1902

Trať na Plšť odbočovala z trati státní dráhy z Opavy na Krnov 1,5 km za nádražím Opava západ po překročení Krnovské ulice. Dnes je zde za bývalým strážním domkem, u kterého se nachází staničník s označením vzdálenosti od Olomouce 110,4 km, odbočka krátké vlečky do areálu firmy Hekra (viz příloha-foto 1). Dnešní koleje vlečky se poněkud odchylují od původního směru trati, která těsně míjela zde stojící kilometrovník s číslem 29,4 (foto 2), udávajícím vzdálenost od Bavorova.
Nádraží Bavorov

Dále trať pokračovala obloukem kolem objektu těžkého opevnění, přes dnešní zahrádky a po vysokém náspu (foto 3 a 4), který kopíruje dnešní nový silniční obchvat. V náspu nacházíme takřka zasypaný most a dva propustky (foto 5). Dále trať překročila městský náhon, kde jsou sice částečně rozebrané, ale stále znatelné oba pilíře mostu (foto 6). Nad ulicí Jaselskou (tehdy Karlsauerstrasse) v městském parku se klenul další most , z něhož zbyl již jen jeden, ale dobře zachovalý pilíř (foto 7).






Nádraží v Bavorově v roce 1920

Za ním je možné nalézt ještě jeden kilometrovník s hodnotou 28,1 km. Těleso trati stále pokračovalo směrem na Kateřinky po mostě přes řeku Opavu. Most byl tvořen dvěma portály s jedním středovým pilířem a vedla pod ním stará nábřežní cesta. Dnes zde stojí nový most silničního obchvatu, který pohltil vše z původního železničního mostu.
Mapa trati 1928

Trať pokračovala po dlouhé rovince podél dnešního Stříbrného jezera, kde bývala zastávka Kateřinky (dnes ulice U dráhy, dříve U plšťské dráhy). Dnes zde stojí budova, která tuto zastávku připomíná (foto 8).

Za zastávkou odbočovala vpravo vlečka do cukrovaru, z něhož bylo napojení na vlečku vedoucí přes řeku Opavu (most dnes neexistující) a přes celé město až do nádraží Opava východ. Vlečku (alespoň její část) mohou pamětníci pamatovat - byl to zážitek vidět vlak s parní lokomotivou jak projíždí ulicemi mezi domy!












Mapa trati Opava západ-Piltsch z roku 1928

Trať na Plšť pokračovala za zastávkou obloukem vlevo, kde u točny MHD Kateřinky Sádrovna už jen náznaky náspu, jako poslední stopa, zakončují drážní archeologii této trati. Další stopy až ke státní hranici neexistují.
pohlednice Plšť

Dále trať pokračovala poměrně přímo mírně zvlněným terénem ke státní hranici, za níž již bylo nedaleko nádraží v Plšti (foto 9). Za hranicí jsou přece jen náznaky trati ještě zřetelné.
Paralelně s tratí vede silnice (dnes již běžná spojnice do Polska) a za ní poněkud klikatící se potok zvaný Plšťský (někdy také Ostrá). Směr toku potoka směrem k jihu naznačuje spád terénu.








Nádraží v Plšti na dobové pohlednici

Z Plšti pokračovala trať do Bavorova. Provoz na trati byl zajišťován Správou královských pruských drah (Königliche Preussische Eisenbahn-Verwaltung, zkr. KPEV). Byla zajišťována jak osobní (před 2. světovou válkou 6x denně tam a zpět ve 2. a 3. cestovní třídě) tak nákladní doprava. Rozchod kolejí 1435 mm. Nádraží v Bavorově bylo napojeno na trať Ratiboř-Hlubčice, otevřenou již v roce 1855.
Znak KPEV

Z Bavorova vedla další trať do Kadeřína (Kandrzin, Kędzierzyn), který byl napojen na trať Bohumín-Ratiboř-Opolí-Břeh-Vratislav-Berlín. Pro zajímavost, z těchto údajů vyplývající, je možné uvést způsob cestování, např. v roce 1930, z Opavy do Berlína za necelých 13 hodin. Odjezd z nádraží Opava západ večer v 18.15 a příjezd do Berlína na Slezské nádraží příští den ráno v 6.59. V tom jsou započtena půlhodinová čekání na přípoj v Bavorově a Kadeříně.







Znak správce pruských drah na vagoně



Názvy stanic a zastávek na trati Bavorov- Opava :
km název stanice německý (český, polský)
0 Bauerwitz (Bavorov, Baborów)
5,4 Tschirmkau (Červenkov, Czerwonków)
9,2 Deutsch Neukirch(Nová Cerekev,Nowa Cerekwia)
13,9 Nassiedel (Násilé, Nasiedle)
17,9 Leimerwitz (Lidměřice, Ludmierzyce)
21,8 Piltsch (Plšť, Pilszcz)
27,1 Katharein (Kateřinky, Katerzynki)
31,3 Troppau (Opava, Opawa)

V 30. letech minulého století byly změněny německé názvy míst: Tschirmkau na Schirmke a Deutsch Neukirch na Altstett (Bieskau). Délka trasy Opava-Plšť 9,5 km, doba jízdy v 30.letech 14 min., v 40.letech 15-16 min. Zastávka Kateřinky již v jízdním řádu není uváděná.
Ukázka jízdního řádu z roku 1944:
jízdní řád 1944 v.2



Vlak s T3















Podobný vlak, tažený pruskou lokomotivou T3, bychom mohli vidět na trati

Koncem 30.let byla na trati a sousední silnici vybudovány z protitankových a protipěchotních překážek zábrany k rychlému uzavření
Pohled z bunkru
komunikací v případě vojenského útoku z Německa (v srpnu 1968 paradoxně silnice využita při vpádu bratrských vojsk do Československa !).











Pohled z pěchotního srubu OP S-17 na komunikace z Opavy do Plště

Při osvobozování Opavy Rudou armádou 22. dubna 1945 byl zničen most přes řeku Opavu a trať poškozena. Posléze byla rozebrána.
Změněné poměry po válce na obou stranách hranic měly za důsledek neobnovení provozu na této trati. V Polsku byl provoz na trati z Bavorova (foto 15) do Plště (okres Hlubčice) obnoven až v 50. letech minulého století (trať PKP č. 325) a byl udržován do konce 70. let. Definitivně byla trať uzavřena v letech 1991-1992. Poslední jízdou na této trati byl památeční vlak, který vyjel v roce 1996 z Rybnika (foto 16). Nyní je její osud podobný ostatním tratím směrem k českým hranicím - provoz zastaven a zbytky trati ponechány svému osudu, včetně zajímavého viaduktu u vesnice Nová Cerekev vedoucího nad silnicí Ketř - Hlubčice (foto 10). Bývalá nádraží na polském úseku této trati jsou zchátralá nebo již zbořená (fota 11 až 14).
Nádraží Plšť

Opuštěné nádraží v Plšti, postavené v roce 1906, kde jen zbytky kolejí, zarostlé trávou a keři, dokazují, že tady jezdil vlak, je dnes již jen zašlou vzpomínkou na mezinárodní dopravní spojení rakouského Slezska, a po roce 1918 Československa, s tehdejším Německem.







Nádraží Pilszcz dnes



Příloha - Drážní archeologie:
Odbočení z trati










Foto 1
Odbočení z železniční trati na Krnov

kilometrovník








Foto 2
Kilometrovníknásep shora








Foto 3
Násep trati shora a silniční obchvat podél ní
násep zdola










Foto 4
Násep trati zdola

5. propustky












Foto 5
Propustky
6.přes náhon












Foto 6
Pilíř mostu přes městský náhon
7. Jaselská










Foto 7
Pilíř mostu přes Jaselskou ulici v městském parku

8.následník










Foto 8
"Následník" železniční zastávky Kateřinky
9. Pilszcz z kolejiště











Foto 9
Nádraží Pilszcz-pohled z kolejiště
10.viadukt









Foto 10
Viadukt nad silnicí Ketř-Hlubčice

11.Lidměřice















Foto 11
Torzo nádraží Lidměřice
12.Násilé














Foto 12
Bývalé nádraží Násilé
13.Cerekev















Foto 13
Zde stálo nádraží Nová Cerekev
14.Červenkov















Foto 14
Bývalé nádraží Červenkov
15.Bavorov















Foto 15
Nádraží v Bavorově
16.Poslední vlak










Na závěr :

Foto 16
Poslední vlak na nádraží v Plšti



Prameny a literatura:
Amtlicher Taschenfahrplan Schlesien mit angrenzendem Sudetenland und mit Anschlussstrecken im besetzten östlichen Gebiet, Deutsche Reichsbahn, Breslau und Oppeln 1939.
Fajkus, Bohuslav: 100 let železniční trati Opava-Plšť-Bavorov. Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy, 2009, roč. 35, č. 2, s. 28-30.
Historia Pilszcza, dostupná na www.pilszcz.prv.pl
Hosák, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské, Academia 2004.
Hůrský, J.: Osobní doprava ve Slezsku v letech 1850-1889, Slezský sborník 1979
Ogólnopolska baza kolejowa, dostupná na http://www.kolej.one.pl
Preussische Staatseisenbahnen, dostupné na http://de.wikipedia.org
Sekera, Pavel: Historie železničních tratí ČR 2007, dostupná na http://www.historie-trati.wz.cz
Schreier, Pavel: Zrození železnic v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 2004
Ślęzok, Robert: Koleje na Ziemi glubczyckiej, 2005
Zvláštní vlak na nádraží v Plšti, dostupné na http://k-report.net
Železniční mapa ČSD z roku 1949-1950, dostupná na http://www.upravnyvody.cz
Železniční přechody ve Slezsku, dostupné na http://www.parostroj.net