Leden 2010

Bruno ze Schauenburka

28. ledna 2010 v 21:45 | Bohuslav Fajkus |  Osoblažsko

Bruno ze Schauenburka (asi 1205-1281) - 17. biskup obnovené olomoucké diecéze v letech (1245)1247 -1281.
Narodil se jako třetí syn hraběte Adolfa III. Schauenbursko-holštýnského a Adelheidy z Querfurtu. Otec byl jedním z obnovitelů řádu německých rytířů v letech 1190-1191 za 3. křížové výpravy. Brunův bratr Adolf se stal po smrti otce hrabětem Adolfem IV. Hrabství Schauenburk se nachází v Dolním Sasku. Ze schauenbursko-holštýnského rodu vzešlo ještě dalších 12 biskupů a arcibiskupů.
Vzdělání získal pravděpodobně na katedrální škole v Magdeburku pod dohledem svých vlivných querfurtských příbuzných. V roce 1229 se stal proboštem kapituly v Lübecku a také současně kanovníkem metropolitní kapituly v Magdeburku. Již v roce 1236 byl kapitulním proboštem v Hamburku. Už jako lübecký probošt se stal horlivým straníkem papeže Řehoře IX. (papežem 1227-1241). V roce 1238 se stal Bruno proboštem v Magdeburku. Při této volbě byl však jeho protikandidát Albrecht z Gleichenu zabit a Bruno musel uprchnout. Navíc byl magdeburským arcibiskupem Wilbrandem z Käfernburgu exkomunikován. Bruno však odešel k papeži do Říma a za nemalé částky peněz dosáhl u něj odpuštění. Současně využil konfliktu mezi Štaufy a papežskou kurií ve svůj prospěch a pro zájmy rodu Schauenburků. V roce 1244 jej nový papež Inocenc IV. jmenoval papežským kaplanem. V roce 1245 jej pak tentýž papež jmenoval olomouckým biskupem. Trvalo však dva roky, než se mohl svého úřadu plně ujmout, než byl uznán také českým králem Václavem I.

Biskupský stolec v Olomouci byl totiž již obsazen a to hned dvěma biskupy. Když biskup Robert (biskupem 1201-1240) v roce 1240 nejdříve na svůj úřad abdikoval a v témže roce i zemřel, zvolili olomoučtí kanovníci novým biskupem přerovského arcijáhna Viléma. Mohučský arcibiskup Siegfried III., nadřízený biskupů v českých zemích, však volbu neuznal, protože kanovníci byli u něho v nemilosti. Jmenoval biskupem hildesheimského kanovníka Konráda z Friedberka. Ten si násilím sjednal vstup do kostela a uvěznil některé ze svých odpůrců. Viléma a jeho příznivce zbavil úřadů.

Král Václav I. podporoval Konráda. Papež Inocenc IV. během zasedání 1.lyonském koncilu, který začal v roce 1245, však Konráda sesadil a Viléma přinutil k rezignaci. Z vlastní moci pak jmenoval biskupem Bruna. Bruno uměl sice shánět beneficia, ale byl také zapleten v některých choulostivých aférách, jako např.ve finančních závazcích u římských peněžníků, a to i jménem města Magdeburka. Rozhodující však bylo, že byl věrným stoupencem papeže.

Samovolné papežovo zasahování do práv českých, mezi něž patřilo i právo olomoucké kapituly svobodně volit biskupa, nemohlo působit příznivě. Král Václav I. toto jmenování neuznal, zejména když se biskup Konrád ve funkci dobře osvědčil. V roce 1246 musel papež dokonce povolit Brunovi, aby směl svolat kněze z diecéze k sobě, protože vstup do diecéze neměl povolen. Pražský biskup Mikuláš z Riesenburka dostal dokonce nařízeno vyhlásit interdikt na celé české království, což ale odmítl a za to byl suspendován. Bruno se s těmito kroky ztotožnil. Až v roce 1247 nakonec sám král Václav přiměl Konráda k odstoupení a za to mu sjednal různé náhrady a satisfakce. Bruno se tak mohl po dvou letech konečně ujmout svého úřadu.

Bruno si brzy získal i přízeň krále Václava I. Postavil se na jeho stranu za povstání jeho syna Přemysla a později přispěl k usmíření otce a syna. Bojů mezi nimi využil také k svému prospěchu už v roce 1248, když se zmocnil některých statků na Moravě včetně Osoblažska, které Přemysl dříve daroval svým stoupencům.

Bruno se ve své diecézi aktivně zabýval reformou církevní správy. Začal obnovovat a zřizovat nové děkanáty. V roce 1248 se domáhá placení plných desátků, které mu jeho diecesáni odpírali. Zřídil úřad biskupského soudce tzv. oficiála. Podle Brunova nařízení z roku 1252 se měly pravidelně konat biskupské synody, první se konal v Kroměříži v roce 1253. V polovině 50. let zřídil arcijáhenství v Opavě, prvním arcijáhnem byl Heidolf z Kroměříže. Založil také úřad scholastika, který měl na starost kapitulní školu. Prvním scholastikem se v roce 1255 stal Konrád, který přišel s Brunem z Magdeburku a byl již v roce 1250 jmenován olomouckým kanovníkem. S scholastikem Konrádem se setkáváme také v roce 1266, kdy jeho jméno figuruje na listině biskupa Bruna, kterou uděluje léno v Matějovicích na Osoblažsku Dětřichovi z Brocku, z rodu Fulštejnů. Biskup Bruno se zabýval také správou biskupského majetku, který významně rozšířil a zvelebil. Své statky často osobně navštěvoval, např. v roce 1269 jej můžeme zastihnout v Ketři a v roce 1279 v Osoblaze, vždy v doprovodu svých úředníků a také manů z Fulštejna, hradu na Osoblažsku.

Po požáru katedrálního kostela sv. Václava v Olomouci (postaveného v roce 1140 biskupem Jindřichem Zdíkem) v roce 1265, tento obnovil již v gotickém slohu. Původní ves Kroměříž povýšil v roce 1260 na město s hradem (dnes arcibiskupský zámek) a zřídil zde kolegiátní kapitulu, manský soud a poručil vysadit vinohrady. Byl také hlavním iniciátorem kolonizace středověké Moravy, pomocí lenního systému hlavně kolonizoval dosud méně obydlené oblasti v pohraničí na severu. Udělováním lén stupňoval výnos biskupského pozemkového majetku a zajistil si tím také posílení svého vojska. Mnozí lenníci přišli s Brunem s Vestfálska a Dolního Saska z okruhu mindenského biskupství a s nimi mnoho kolonistů do nových osad. V jeho listině z roku 1267, známé jako závěť biskupa Bruna, jsou zmíněny kolonisty založené osady na Ostravsku a Osoblažsku. Na Moravě založil také hrady Mírov, Blansek, Fulštejn, Šaumburk a další. Založil město Místek a podílel se také na založení města Uherské Hradiště. V roce 1269 při založení města Brušperka nařídil, aby převzalo městské právo z Opavy, protože považoval opavskou verzi magdeburského práva za dobře prověřenou. V roce 1273 vydal památnou zprávu o stavu českých diecézí.

Po Václavově smrti si biskup Bruno uměl získat přízeň i mladého krále Přemysla Otakara II., stal se jeho rádcem a diplomatem a oporou královské moci na Moravě. V letech 1254-1255 (při níž bylo založeno město Královec) a znovu 1267-1268 doprovázel krále na křížových výpravách do Pruska. Spolu s králem neúspěšně usiloval u papeže o povýšení olomouckého biskupství na misijní arcibiskupství, zaměřené na evangelizaci Pruska. Pro Přemysla však znovu získal Štýrsko a v letech 1262-1269 tam zastával funkci zemského hejtmana. Vystřídal v ní zemřelého Voka I. z Rožmberka, s nimž se setkal na výpravě do Prus. Při správě Štýrska mu výrazně pomáhali i jeho vazalové, hlavně jeho jídlonoš Herbord z Fulštejna. Podařilo se mu také dojednat sňatek krále s Kunhutou, vnučkou uherského krále Bély IV. Později hájil Přemyslovy zájmy v boji o římskou královskou korunu u papežské kurie. Roku 1274 vystoupil na 2.koncilu v Lyonu, kde měl za úkol obhájit neplatnost říšské volby Rudolfa Habsburského (římským králem 1273-1291), to se mu však nepodařilo. Volby římského krále ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1273 se totiž Přemysl neúčastnil a své kurfiřtské právo dokonce delegoval na babenberského biskupa Bertholda, protože v tu dobu bojoval v Uhrách. Brzy se ukázalo, že dosud takřka neznámý Habsburk bude velmi silným protivníkem. Biskup Bruno často stál v čele přemyslovských vojsk, byl spíše politikem a válečníkem než duchovním, ale v té době to nebylo nic neobvyklého. Např. se zúčastnil bitvy u Kressenbrunnu v roce 1260, podporoval krále při válečných taženích v roce 1266 do Bavorska a roku 1276 bránil Rakousy proti postupujícímu vojsku Rudolfa Habsburského.

V roce 1276 Bruno zřejmě přemluvil Přemysla Otakara II., aby se pokořil u Vídně prohnanému Habsburkovi, protože za zády českého krále vypuklo povstání šlechty vedené Vítkovci. Bitvy na Moravském poli v osudný den sv. Rufa roku 1278 se však Bruno zřejmě již nezúčastnil. Přemyslovi nepomohla ani pomoc slezských piastovských knížat ani pomoc biskupových manů z Fulštejna, otce a syna Herbordů. Mladší Herbord ji dokonce zaplatil životem. Krále opět zradila česká šlechta. Po jedné z nejtragičtějších bitev v našich národních dějinách přišlo přehořkých pět let ztotožněných s ponuře symbolickým pojmem Braniboři v Čechách.

Nedlouho po porážce Přemysla zastihneme biskupa jak holduje Rudolfovi. Rudolf s prozíravostí hodnou velkého státníka navázal s Brunem přátelské kontakty. Pověřil stárnoucího Bruna správou v olomoucké a přerovské provincii Moravy. Biskup měl pod dohledem i královnu-vdovu Kunhutu, jejímž novým sídlem se stal hrad Hradec nedaleko Opavy, kde se zformoval malý dvůr, v němž se odrážel někdejší věhlas "krále železného a zlatého". V něm měla zastoupení i místní nobilita, zastupovaná členy dvou nejmocnějších klanů, totiž rodem Benešoviců a pány z Fulštejna, k nimž náleželi Herbord z Fulštejna a jeho další synové Ekrik a snad i Henning.

V roce 1279 ještě biskup Bruno vysvětil na pražského biskupa Tobiáše. Zemřel v roce 1281 a byl pochován před hlavním oltářem v kostele sv. Mořice v Kroměříži. Tento kostel sám založil.
Závěť biskupa Bruna


Prameny a literatura:
Biografický slovník českých zemí. Praha 2007.
Hora-Hořejš P.: Toulky českou minulostí. Druhý díl. Praha 1995.
Chaloupecký V.: Poslední Přemyslovci a Evropa. 1939.
Müller K.-Žáček R. a kol.: Opava. Praha 2006.
Nešpor V.: Dějiny města Olomouce. Olomouc 1998.
Novotný V.: České království za Přemysla I. a Václava I. (1197-1253). In: České dějiny. Díl I., část III. Praha 1928.
Tomeš J. a kol.: Encyklopedie českých dějin. Praha 2008.
Závěť biskupa Bruna z roku 1267. Ostrava b.d.