Červen 2010

Kostel v Sádku

30. června 2010 v 15:26 | Bohuslav Fajkus |  Opavsko

O začátcích kostela v Sádku mnoho nevíme. O duchovní život obyvatel však zajisté pečovali už první majitelé osady mniši velehradského kláštera. První kostel postavili ve svém nejstarším majetku na Opavsku ve Stěbořicích, které byly centrem správy okolních vesnic, patrně již v 30. letech 13. století. V Sádku stál dřevěný kostel pravděpodobně v roce 1461.
Kostel v Sádku dnes
Nejstarší zmínka o faře v Sádku je z roku 1478, kdy jsou majiteli vsi již Bírkové z Násilé. K rytíři Bernardu Bírkovi z Násilé, dvořanu a příteli opavského knížete Václava, se váže zmínka, že už před rokem 1452 založil fundaci oltáře sv. Filipa a Jakuba v sakristii sv. Anny farního kostela P. Marie v Opavě. V roce 1478 se uvádí sádecký farář Mikuláš, který se před konzistorním soudem přel s opavským kantorem Vavřincem. Mikuláš spravoval zároveň také faru ve Velkých Heralticích. (Kostel v Sádku dnes viz foto.)
V 16. století se šířilo zemí opavskou protestantství a nejvíce sem pronikalo ze Slezska luterství. Za pánů z Vrbna se rozšířilo i v Sádku, kde kolem roku 1550 opanovalo faru. Asi v roce 1560 zde byl správcem Václav Kochan a v letech 1563-1570 Václav Kozian, o němž si vyžádal bližší informace olomoucký biskup Vilém Prusinovský od faráře v Jaktaři. Pro protestanty sestavil evangelickou postilu Martin Filadelf Zámrský, opavský kazatel u sv. Vojtěcha v Opavě. S vytištěním postily však byly potíže, protože ji pranýřoval i olomoucký biskup Stanislav Pavlovský. Teprve až se záležitosti jako protektor ujal Hynek st. Bruntálský z Vrbna byla vytištěna v roce 1592 na zámku v nedalekých Jezdkovicích. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se však vše vracelo do starých kolejí a lidé se také museli vrátit ke katolictví. Majiteli heraltického panství nakonec byli už od roku 1618 katoličtí Oppersdorfové, kteří evangelické pastory vypudili a dosadili na heraltickou faru katolického faráře neznámého jména. Sádek se stává filiálkou Velkých Heraltic a duchovní správa z tohoto centra tak následuje již dříve zavedenou správu světskou (více o historii Sádku viz v článku Sádek-z historie obce). Heraltický kostel znovu vysvětil opavský prozatímní děkan a převor dominikánského kláštera Felix z Vilna. Tuto událost zaznamenal krnovský minorita Wenzel Herzig, narozený ve Vídni, který zde vykonával duchovní správu od roku 1628 a do své zprávy, zpracované v roce 1633, přidal, že heraltický kostel neznámého názvu a s dvěma oltáři je na spadnutí stejně jako filiálky v Sádku, Svobodných Heřmanicích, Horních Životicích a Malých Heralticích. Pokračoval, že v celém farním obvodu je 700 katolíků (nekatolíci nebyli trpěni), kteří sice byli skoro všichni u zpovědi, ale pro chudobu neplatili desátek a neměli faráři co dát a odkazovali ho na lepší časy. Farář Herzig byl ještě v roce 1633 přeložen do Brumovic a až v roce 1643 sem přišel nový farář.
Nejstarší popis kostela v Sádku známe z roku 1771: neví se, kdy byl kostel postaven. Je celý ze dřeva a kryt šindelem. Nad presbytářem je dřevěná věž, v níž jsou zavěšeny 2 zvony, jeden o váze 1,5 centnýře s nečitelným gotickým nápisem, druhý váží 1 centnýř, též s nečitelným gotickým nápisem. Dřevěná sakristie je na evangelní straně, bez úložných prostor, úzká, ale suchá. Kazatelna je též na evangelní straně. Kostel je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie, ale o jeho vysvěcení není ani zmínky, ani stopy. Posvícení se slaví čtvrtou neděli po sv. Michalu. Neposvěcený oltář k poctě Panny Marie Nanebevzaté. Dřevěný kůr je přístupný všem, zvláštní hudební není. Dlažba kostela je z pálených dlaždic. Kostel nemá kryptu, zdí ohrazený hřbitov s dřevěnou kostnicí je kolem kostela. Mobiliář: měděný pozlacený kalich, mosazná mísa na vodu, cínová kaditelnice s příslušenstvím, 2 džbánky, 2 menší svícny, 5 obřadních rouch v různých barvách, 2 korouhve, různé prádlo, z knih misál, agenda, matriky, knihovna žádná. Kostelní jmění: kapitál 560 zl., půjčky 90 zl., hotovost 117 zl. a nějaké drobné, dohromady 768 zl.
Další zpráva o kostelu je z roku 1855: je to stručná zpráva, která neříká nic ani o tom, zda je dodnes dochován či byl zcela a nově vystavěn starý a nanejvýš zchátralý filiální kostel Nanebevzetí P. Marie v Sádku. Tento kostel je k roku 1806 označen jako dřevěný, stojí na hřbitově a byl tehdy (v 1855) 7 sáhů a 2 stopy dlouhý a 3 sáhy široký. Měl jen jeden zděný oltář, uvnitř jen tzv. tribunu bez samostatného hudebního kůru, měl vlastní paramenta (mezi nimi stříbrné předměty o váze 1 libry) a v dřevěné věžičce čnící ze střechy visely 2 zvony o váze 3,5 a 2 centnýře (první odlit roku 1461, pokračování nápisu je nečitelné, stejně jako nápis u druhého zvonu). Též sakristie je dřevěná. V určených dnech se zde koná osmkrát ročně bohoslužba. Kostel vlastnil jeden stříbrný kalich o váze 38 lotů a vedl vlastní křestní matriku. Příjem z pronájmu polí byl 56 krejcarů ročně.
Kostel kolem roku 1900
Pro špatný stav kostela byl přece jen v roce 1865 postaven nový. (Kostel kolem roku 1900 viz foto.) K dispozici máme část korespondence, kterou vedly vrchnost, státní a církevní instituce v letech 1860-1865 před výstavbou nového kostela:
- Okresní úřad v Horním Benešově na žádost obce Sádek píše v roce 1860 konsistoři do Olomouce, že kostel v Sádku je již sešlý, není možné jej opravit a je třeba postavit nový. Obec se obrátila na vrchnost, aby se jako patron farního kostela věci ujala. Byla však odmítnuta, že prý se patronátní závazky na kostel v Sádku nevztahují.
- Josef Menczl, konsistorní registrátor, odpovídá okresnímu úřadu, že nejstarší popis diecéze považuje za patrona kostelů ve Velkých Heralticích, Sádku aj. klášter Velehrad, tj. majitel panství je patronem všech kostelů, nejen farního v Heralticích. Podle popisu diecéze z let 1771-1772 je patronem Evžen hrabě z Vrbna. Podle děkanské matriky z roku 1771 je stáří kostela v Sádku neznámé. Soupis far diecéze z roku 1776 jej odhaduje na více než 100 let. Podle vizitačního protokolu z roku 1789 je patronem kostela také Evžen hrabě z Vrbna, žijící v Bruntále. Majitele panství Velké Heraltice udává jako patrona v Sádku i popis arcidiecéze z roku 1801.
- Farář ve Velkých Heralticích Karel Fischer sděluje na žádost konsistoře, kolik už peněz bylo do kostela v Sádku podle dokladů z farního archivu investováno. V roce 1801 oprava zřícené sakristie - 42 zl. z kostelního jmění a dřevo od patrona, v 1820 oprava střechy vlastním nákladem - 240 zl. Cituje děkanskou matriku z roku 1691, farní a filiální kostely ve farnosti Velké Heraltice má pod patronátem Ferdinand Oktavián hr. z Vrbna.
- V odpovědi konsistoře okresnímu úřadu v Horním Benešově se píše, že majitel panství Velké Heraltice je prokazatelně patronem kostela v Sádku. Pokud se bude nadále patron zdráhat, bude věc řešena žalobou u arcibiskupského soudu.
- Starosta Sádku August Hofmann, žádá konsistoř o intervenci u majitele panství ve věci opravy kostela. Doporučenou žalobu nepodají, poněvadž si nechtějí znepřátelit správu panství a nemají ani dostatek důkazů. Již dříve, když byl kostel označen za nebezpečný, nashromáždili cihly a kámen v hodnotě 1430 zl. a podle potřeby dají více. Majitelka panství slíbila 2000 zl. na mzdu profesionálních řemeslníků.
- Majitelka panství Rudolfina Bellegarde, rozená Kinská, rozporuje otázku patronátu, přesto však chce obci z čisté lásky(!) vyjít vstříc. Sděluje také později, že kostel je celý dřevěný a vinou času tak zetlelý, že vstup do něj je životu nebezpečný. Oprava nepřichází v úvahu, jen novostavba. Celý kostel však není potřeba, stačí kaple, na jejíž stavbu ráda přispěje.
- Konsistoř vyzývá Rudolfinu Bellegarde, aby vyplatila slíbenou částku 2000 zl. jinak podnikne obec Sádek právní kroky. Rudolfina sděluje, že dobrovolně patronát kostela v Sádku za žádných okolností nepřevezme a odmítá pohrůžku právními kroky.
- Slezská zemská vláda v Opavě zasílá konsistoři akta o stavbě kaple kostelního typu v Sádku k vyjádření, aby mohlo být provedeno ocenění. Josef Schum, děkan v Opavě, dává v devíti bodech kladné vyjádření k záměru stavby kaple v Sádku namísto kostela, který je od roku 1857 uzavřen pro nebezpečí zřícení. Z kostelního jmění lze na stavbu uvolnit 773 zl.
- Arcibiskupské stavební ředitelství v Kroměříži zasílá vyjádření ke stavebním plánům - jsou nevhodné. Třebaže je obec obětavá, nebude schopna dodržet navržený rozpočet na stavbu. Dále plán navrhuje klenbu u tak nízké stavby (4,5 sáhů), což ji zbytečně prodraží a omezí množství vzduchu, takže kaple bude nezdravá. Navrhuje se též osvětlit loď 2 - 3 svisle podlouhlými okny namísto navrženého jednoho půlkruhového - navržené změny oznámeny slezské zemské vládě.
- Josef Göttlicher, farář z Velkých Heraltic, žádá o povolení k posvěcení základního kamene kostela v Sádku dne 30. července 1865 - povoleno.

Na stavbu kostela přispívaly jednotlivé rodiny obyvatel Sádku částkami 5-120 florenů. Všichni pracovali na stavbě i se svými potahy a povozy, potřebné dřevo věnovali majitelé lesů. Ve věži kostela byly umístěny dva zvony z původního kostela a hodiny s vídeňským strojem. Varhany, vyrobené v Krnově, byly pořízeny z darů farníků. Lavice byly zhotoveny místním
Původní dřevěný kostel
stolařem. Ze sbírek se také prováděly pozdější potřebné opravy, např. výměna oken, malování.
Německé katolické obyvatelstvo pořádalo v novém kostele, vystavěném uprostřed vesnice ve formách opožděného klasicismu, každoročně 15. srpna pouť. Během pouti se pořádal také výroční trh, kterého se účastnila řada prodejců z širokého okolí. Mše se v kostele konaly 9x ročně, např. o Vánocích, Velikonocích, Svatodušních svátcích apod. V mezidobí se konaly mše jen čtené. Většina obyvatel obce chodila v neděli na mši do farního kostela Neposkvrněného početí P. Marie ve Velkých Heralticích.
I v dnešní době se konají bohoslužby a každoročně se slaví posvícení. Dnes je v kostelní věži zavěšen malý zvon z roku 1919. Původní zvony byly během 2. světové války odvezeny a o jejich dalším osudu nemáme informace. V kostele se nachází vyobrazení původního dřevěného kostela zhotovené v roce 1924 (viz foto). Do kostela po celou dobu, od jeho vysvěcení až do dnešních dnů, dojíždí kněz z Velkých Heraltic.

Prameny a literatura:
Fajkus, Bohuslav: Sádek 1250-2010, z historie obce. Velké Heraltice-Sádek 2010.

Sádek - z historie obce

22. června 2010 v 21:37 | Bohuslav Fajkus |  Opavsko


Sádek

Místní část obce Velké Heraltice

Ves Sádek leží ve Slezsku asi 15 km na západ od Opavy v mírně zvlněném terénu Stěbořické pahorkatiny v nadmořské výšce 362 m. Nedaleko protéká potok Herlička, který se vlévá do Heraltického potoka mířícího do řeky Opavy. Nedílnou součástí vesnice je od odjakživa Sádecký dvůr, v němž byl po staletí panský velkostatek a později farma státního statku. Severně od vsi probíhá linie pohraničního opevnění, která jako mlčenlivý pamětník už jen vzdáleně připomíná bouřlivé doby minulého století.
První zmínka o Sádku je z roku 1250. Je to v listině papeže Inocence IV., kterou je potvrzena držba všech dosavadních statků klášteru na Velehradě (Sádek v listině uveden jako Szadec). Cisterciácký velehradský klášter, který založil v roce 1205 moravský markrabě Vladislav Jindřich, vlastnil brzy rozsáhlé majetky na Moravě. Klášter postupně kolonizoval i rozlehlé lesnaté území na Opavsku a zakládal zde nové vesnice. Mezi nimi i Sádek. Centrum správy klášterních majetků na Opavsku bylo ve Stěbořicích., patřily k němu i okolní vesnice Jezdkovice, Jamnice, Sádek, Hlavnice, Mladecko, Bratříkovice, Svobodné Heřmanice, Držkovice, Jakartovice a Bohdanovice.
Cisterciácké statky, které od roku 1318 leží na území opavského knížectví, vzkvétají až do husitských válek. Husité jsou na Opavsku v roce 1428 a opět v 1431. Až po tragické bitvě u Lipan v roce 1434 se klášter znovu ujímá svých majetků. Pak ale v roce 1467 byly Stěbořice a dalších 11 vesnic včetně Sádku zastaveny Bernardu Bírkovi z Násilé, chráněnci krále Jiřího z Poděbrad. Svou vděčnost mohl Bírka osvědčit ve válce krále Jiřího s uherským králem Matyášem Korvínem, kdy slezští spojenci Korvína vtrhli na Opavsko a zle ho poničili. Zřejmě se ani Sádku, jako Bírkovu majetku, nevyhnuli. V roce 1474 vtáhlo na Opavsko vojsko samotného Matyáše a znovu zemi zpustošilo. Matyáš zabral zemi pro svého syna Jana Korvína. Mír nastal v roce 1479. Sádek s ostatními vesnicemi přešel v roce 1483 do rukou Bernardova syna Hynčíka. Až po smrti Matyáše Korvína v roce 1490 se vláda vrací do rukou českého krále Vladislava Jagellonského a velehradský klášter se pokouší, ale marně, vykoupit své bývalé stěbořické panství zpět.
Hynčíkův syn Hynek Bírka z Násilé prodává v roce 1514 statky, tedy i Sádek, Bernardu Bruntálskému z Vrbna. Páni z Vrbna drží panství Heraltice, jehož součástí se stal v roce 1589 také Sádek, až do roku 1602. Potom se stává majitelem panství Zikmund Sedlnický z Choltic. Uvádí se, že v roce 1608 byla jména usedlíků v Sádku česká. Dalším majitelem panství se v roce 1611 stává Bohuslav Pavlovský z Pavlovic. Pak se v držení střídají Oppersdorfové a znovu páni z Vrbna. Zhruba od poloviny 17. století je Opavské knížectví řazeno již pevně do Slezska, země Koruny české, a tak se obyvatelé Sádku stávají Slezany. Od roku 1691 má obec vlastní pečeť (viz obr. v úvodu článku). V roce 1694 se přece jen vracejí velehradští cisterciáci a drží majetek až do roku 1767. Po opětovném panování pánů z Vrbna a krátce Mitrovských z Nemyšle a hraběnky Vilmy Kinské z Vchynic se v roce 1859 dostává majetek přes její dceru Rudolfinu do rukou Bellegardů, kterým patří až do roku 1945, kdy je zkonfiskován.
Do roku 1848 vykonává správu obce v zastoupení vrchnosti rychtář. Po zrušení patrimoniálního zřízení byla zavedena obecní samospráva. Prvním starostou v Sádku se stal sedlák Jan Gebauer. V letech 1850-1869 byl Sádek částí Velkých Heraltic, od roku 1869 byl samostatnou obcí. Součástí obce byl také Sádecký dvůr. V systému státní správy byl Sádek zařazen do politického okresu Bruntál a soudního okresu Horní Benešov.

Filiální kostel Nanebevzetí Panny Marie je největší pamětihodností vesnice (viz foto). Byl postaven v roce 1865 s klasicistickými prvky a stojí na místě staršího dřevěného kostela z roku 1461. O zdejší bývalé farnosti se dochovala zpráva, že v roce 1478 zde byl farářem Mikuláš, jenž spravoval zároveň faru v Heralticích. Po roce 1550 ovládli farnost luteráni, ale po roce 1618 a rekatolizaci se objevuje již jen jako filiálka Velkých Heraltic. (Více o tomto kostelu viz článek Kostel v Sádku.)

Vesnice je již zcela obydlena Němci, kteří ji nazývají Zattig. Živí se zemědělstvím. Všechno obyvatelstvo se hlásilo ke katolickému vyznání. V roce 1834 měla ves 64 domů a 462 obyvatel, v roce 1930 pak již 107 domů a 472 obyvatel. V roce 1925 vlastnila obec školu, kovárnu, hasičskou zbrojnici (viz foto z roku 1899), hostinec, dům pro chudé a kamenolom. V provozu byl také další hostinec a mlékárna. Blízko vesnice stály 3 větrné mlýny, ale žádný se do dnešní doby nedochoval. Německá škola byla v Sádku již v roce 1775, novou budovu měla od roku 1891, česká menšinová škola začala v roce 1927 v provizorních podmínkách v areálu Sádeckého dvora. Prvním učitelem byl Bedřich Jařabáč. V roce 1929 se učilo již ve vlastní budově v Sádku, kterou koupila a opravila Matice opavská. Mateřská škola byla rovněž v budově Matice. Česká menšina v Sádku má svůj začátek v roce 1927, kdy tu přišli první čeští osadníci Ladislav Verner, Ferdinand Orlík a František Mazur. V Sádeckém dvoře nedaleko obce se rozkládal panský velkostatek, jehož rozloha zabírala celou třetinu výměry obce. Po 1. pozemkové reformě byl rozparcelován, část přidělena zmíněným osadníkům a z největší části se stal tzv. zbytkový statek, jehož dlouholetým správcem byl Leopold Honzek. Němečtí obyvatelé se sdružují ve Spolku dobrovolných hasičů (1893), ve spolku honebním, jezdeckém a tělovýchovném, čeští v Matici opavské (1932).
Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 vykonávalo správu obce volené obecní zastupitelstvo, které ze svého středu volilo obecní radu za předsednictví starosty. Česká menšina měla v obecním zastupitelstvu jednoho zástupce. Nejsilnější stranou v meziválečné době byla Německá nacionální strana, později jednoznačně Sudetoněmecká strana, která se výrazně zasadila o rozbití Československa. Linie budovaných vojenských opevnění, probíhající nedaleko vesnice, nebyla již dokončena. Po mnichovské zradě a příchodu německé armády v říjnu 1938 byla česká škola v Sádku zavřena a přeměněna v obecní kancelář. České obyvatelstvo muselo obec opustit a jeho majetek byl zabaven. Ves byla osvobozena sovětskou armádou 6. května 1945. Nejdříve správu obce zajišťoval jmenovaný místní komisař a v roce 1946 byla vytvořena místní správní komise. V témže roce byl ustaven první místní národní výbor, jehož předsedou se stal Josef Stupeň. Po poválečných peripetiích byli v roce 1946 Němci odsunuti. Na jejich místa přicházejí noví osídlenci. Nejdříve hospodaří samostatně, ale potom jsou přinuceni hospodařit kolektivně. Až v září roku 1952 zakládají jednotné zemědělské družstvo a prvním předsedou se stává Josef Gebauer. JZD hospodaří samostatně do roku 1974, potom je sloučeno s JZD ve Velkých Heralticích a v roce 1976 se dále slučují s JZD Brumovice "Slezská Hořina". Honzkův statek byl v roce 1948 zestátněn a byl zařazen do Čs. státních statků. V roce 1977 byla farma statku přiřazena ke sloučeným družstvům. Po válce byla také znovu otevřena škola, do 1948 jako obecná, do 1961 národní a do roku 1973 jako základní devítiletá škola 1.-5. ročník. Dnes děti docházejí do školy ve Velkých Heralticích. V roce 1953 byla také otevřena mateřská škola, která byla v roce 1971 přemístěna do opravené budovy základní školy. Ve vesnici se stavělo - kulturní areál, kanalizace, parčík, vodní nádrž, prodejna Jednota v akci Z, a opravovalo - kulturní dům, požární nádrž.

Sádek se stává místní částí Velkých Heraltic v roce 1976 zřízením střediskové obce. Má svoje zastoupení v obecním zastupitelstvu společné obce, do níž patří ještě další vesnice Košetice, Malé Heraltice a Tábor. Dnes má Sádek 295 obyvatel. Ve vsi působila řada občanských organizací, některé jsou aktivní i po roce 1989. Sbor dobrovolných hasičů pořádá každoročně přebory a "krmášové" oslavy, myslivci zase střelecké dny a tradiční hony. Sdružení dobrovolníků pořádá každoročně adventní koncerty, chovatelé tradiční rybářské závody. V roce 2003 byla opravena požární zbrojnice, v roce 2007 horní a v 2010 dolní kaplička. V obci existuje více než desítka podnikatelských subjektů různých oborů a služeb.

Prameny a literatura:
Fajkus, Bohuslav: Sádek 1250-2010, z historie obce. Velké Heraltice-Sádek 2010.

Vodní mlýn v Rusíně

21. června 2010 v 21:52 | Bohuslav Fajkus |  Rusín

Mlýn stál v Rusíně již ve 14. století. Dosvědčuje to zmínka z roku 1352, kdy se tehdejší majitel Rusína Hynek z Hlubčic, zemský hejtman knížectví opavského, zavázal dodávat obilí ze svého rusínského mlýna klášteru v Hlubčicích pro výživu chudých dětí. K tomuto závazku se hlásil ještě v roce 1448 ochránce rusínského majetku, patřícího v té době již rektorátu kaple sv. Anny v Olomouci, Jindřich Sup z Fulštejna. Závazek zůstal zachován i když mlýn přešel do majetku rusínské rychty. (O historii Rusína viz více v článku Rusín-historie a současnost.) Od roku 1874 byl majitelem mlýna popisné číslo 69 v Rusíně František Hirmke. V roce 1927 bylo vodní právo, vedené ve vodní knize v Krnově pro moravskou část pod položkou 33, přepsáno na Julia Richtera. V roce 1937 jsou vedeni jako majitelé mlýna Karel a Anna Richterovi. Mlýn byl zničen na konci 2. světové války, mlynář Karel Richter byl zabit sovětskými vojáky a pochován v blízkosti mlýna. Dnes na místě, kde stál mlýn, nalezneme jen nepatrné stopy po základech budov. (Pohled na mlýn viz foto.)

Mlýn sloužil rusínskému velkostatku a místním sedlákům ke zpracování vypěstovaného obilí. Rovněž byl povinen mlít slad pro hrozovský pivovar. Nedaleko stály konkurenční mlýny v Hrozové, Pelhřimovech a Matějovicích. V Rusíně navíc stál na kopci větrný mlýn. Pojďme se o vodním mlýnu v Rusíně dovědět něco více. K tomu využijeme technickou zprávu zhotovenou Bedřichem Bergerem z Moravské Ostravy v roce 1937.
Vodní dílo se skládalo z těchto částí:
- jez na potoce Hrozová,
- nápustné stavidlo u jezu,
- náhon s rybníkem,
- stavidla u mlýna a jalová výpusť,
- vodní motor,
- mlýnský odpad.
Jez
Voda pro mlýn se odebírá z hrozovského potoka v místě, kde je potok zaříznutý do pravého svahu údolí. Jez je postaven podélně na levém břehu a kolmo na něj se napojuje napouštěcí zařízení. Jez je z masivní zdi z lomového kamene o tloušťce 0,7 m omítnuté cementovou maltou. Široký je 3,15 m a jeho přepadová hrana (koruna) je 0,7 m nad dnem odpadu za jezem. Jez je prodloužen o bočnici proti směru toku potoka asi o 2 m, rovněž o tloušťce 0,7 m a její výška je o 0,36 m nad korunou jezu. Druhá bočnice po směru toku je dlouhá 3,28 m o tloušťce 0,6 m a výšce 0,6 m nad korunou jezu.
Asi 12 m proti proudu se na levém břehu nachází primitivní jez z valounů, jehož nepravidelná výška je asi ve stejné úrovni jako výška hlavního jezu. Slouží jako odlehčující přepad při větším stavu vody. Přebytečná voda odtéká do potoka asi 20 m dlouhou odlehčující strouhou Při nedostatku vody se zvyšuje hrana tohoto jezu valouny a zeminou. (Situaci jezu na hrozovském potoce viz obr.)
Nápustné stavidlo u jezu
Nápustné zařízení je z masivní zdi o tloušťce 0,54 m, která je postavena kolmo na jez a tím také kolmo na směr toku vody. Nápustný otvor leží v této zdi pod vodou a má rozměr 0,83 x 0,33 m. K uzavření tohoto otvoru slouží jednoduché stavidlo z prken opatřené dřevěnou rukojetí. Rukojeť se pohybuje v železné svorce a dá se upevnit zastrčeným hřebem ve svorce.
Náhon s rybníkem
Náhon vede podél pravého svahu údolí potoka Hrozová a je dlouhý 406,2 m. Spád dna na této délce je 0,37 m. Břehy náhonu jsou zarostlé trávou, dno zaneseno bahnem. Náhon nebo-li mlýnský potok se před mlýnem rozšiřuje na rybník, který má plochu 240 m2 a v kterém se za suchého počasí voda shromažďuje. Majitel mlýna je povinen udržovat náhon v řádném stavu a je oprávněn vyhodit bahno při čištění dna na oba břehy náhonu. Podél náhonu vede příjezdová cesta od Hrozové k mlýnu a pokračuje do Rusína. Přes náhon se dá přejít po můstku a po pěšině šikmo přes louku přijít k můstku přes potok Hrozová. Takto měli rusínští cestu do hrozovského kostela nejkratší a nemuseli překonávat strmé stoupání po silnici Rusín-Hrozová.
Stavidla u mlýna a jalová výpusť
Z rybníka se přivádí voda k vodnímu kolu nejdříve betonovým žlabem širokým 0,8 m a dlouhým asi 17 m a potom dřevěným žlabem dlouhým 3 m. V betonovém žlabu se nachází stavidlo z prken a s dřevěnou rukojetí sloužící pro vzdouvání vody v mlýnském rybníku. Zhruba 10 m za ním je další dřevěné stavidlo, které slouží k zastavení přítoku vody na vodní kolo za současného otevření stavidla jalové výpusti k odvedení vody mimo mlýn. Jalový žlab je zprvu z lomového kamene a cementové omítky, dále ze zdi z kamene nasucho a ještě dále vede v zemině.
Vodní motor
Voda padá shora na dřevěné lopatkové kolo o ø 3,75 m a má 48 lopatek. Lopatky jsou 0,83 m dlouhé a zhruba 0,35 m široké. Kolo je nasazeno na dřevěném hřídeli, který přenáší kroutící moment na velké dřevěné kolo s bočním ozubením a z něho ocelovými ozubenými koly a řemenicemi na 3 stroje: na mlýnské složení se svislým hřídelem, na další složení pro čištění obilí nebo alternativně na pohon mlátičky pomocí axiálně přestavitelného ozubeného kola a řemenice. V mlýně se nachází ještě druhá komora pro vodní kolo, které zde dříve stávalo. Spád u mlýna, tj. rozdíl hladin vrchní a spodní vody, nebo také rozdíl mezi dnem náhonu a odpadu, byl naměřen v hodnotě 4,12 m.
Mlýnský odpad
Odpad vede uzavřeným kanálem širokým 1,5 m a vysokým 1,44 m. Boční stěny jsou z lomového kamene a strop tvoří válená klenba s náspem. Dále pokračuje v zemině a zprava do něj ústí Rusínský potok. Mlýnský odpad asi po 180 m končí v potoku Hrozová. (Situační plán vodního díla viz obr.)

Mlýnský cejch
Na mlýnu je připevněn fixní bod, ke kterému se vztahují výšky důležitých částí vodního díla. Horní hrana tohoto fixního bodu je o 0,155 m výše než přepadová hrana jezu. Tvoří jej vykovaná koule o ø 6 cm a k ní přivařený svorník s kotvičkami dlouhý 12 cm. Byl zazděn do severozápadní venkovní zdi mlýnské budovy dlouhé 21 m tak, aby vyčníval jen konec s koulí. U něho byla na zdi připevněna tabulka se začátečními písmeny majitelů mlýna K.u.A.R.1936. Připevnění fixního bodu i tabulky se konalo v březnu 1936 za účasti Adolfa Peschkeho, obecního radního z Rusína, Karla a Anny Richterových, majitelů mlýna a Ing. Bedřicha Bergera, úředně oprávněného civilního stavebního inženýra. (Torza mlýnských kamenů viz obr.)


Závěr
Rusínský mlýn zmizel takřka beze stopy. Pamětníků, kteří jej mohou pamatovat, je asi už velice málo. Snad potomci původních německých obyvatel mohou nést vzpomínky z vyprávění svých předků a snad nějaká zažloutlá fotografie zachytila momentky z doby, kdy mlýnské kolo "klapalo". Bohužel v tomto specifickém kraji zmizely i mnohé jiné stavby. Mezi nimi např. i mlýny v Hrozové a Matějovicích, o větrném mlýnu v Rusíně ani nemluvě. A tak jen archivy zůstanou posledním místem nesoucím důkazy, že tyto zajímavé stavby vůbec existovaly.

Prameny
SOkA Bruntál, Okresní úřad Krnov
ZA Opava, pob. Olomouc, MCO