Říjen 2010

Pelhřimovy

2. října 2010 v 23:18 | Bohuslav Fajkus |  Osoblažsko
Zaniklá obec v okrese Bruntál
Nyní součást obce Slezské Rudoltice

Pečeť obecní
Obec Pelhřimovy se nacházela na samém okraji osoblažského výběžku na hranici s Polskem. Byla to ta část původní vesnice, která zůstala, po rozdělení na dvě části státní hranicí vytvořenou v roce 1742, v Rakousku a od roku 1918 v Československu (obecní pečeť z roku 1696 viz vedle). Druhá část vsi se nacházela po rozdělení v Prusku, posléze v Německu a od roku 1945 v Polsku. Tato část nezanikla a dnes se jmenuje Pielgrzymów.

Historie
Do roku 1742:
První písemná zmínka o Pelhřimovech je prokazatelně doložena z roku 1317. Původ někdy uváděné zmínky z roku 1308 je totiž nejasný. Zmínka z roku 1317 se nachází v soupisu biskupských manů a je v něm uvedeno jméno prvního držitele Pelhřimov Mikuláše z Líšné.
Kostel sv.Jiří
Rekolonizace vsi však proběhla již dříve ještě před tzv. německou kolonizací, která probíhala v 13. století a na Osoblažsku současně s budováním statků olomouckých biskupů. Lze o tom usuzovat i s poukázáním na její původní slovanský název Poruba, který je v českých pramenech užíván od 15. století až do 20. století (v německých pramenech používán název Pilgersdorf). Poruba je kopec vysoký 448 m.n.m. nedaleko sousedního Piskořova a starého slovanského hradiště Víno a je jedním z posledních výběžků Zlatohorské vrchoviny. Už tehdy došlo k rozdělení Poruby po majetkové stránce na dvě části, severní patřící biskupovi a jižní patřící k vznikajícímu knížectví opavskému (později krnovskému). Obě části však patřily k českému státu. Dělící hranicí mezi majetky byl už tehdy potok Hrozová, jenž pramení ve vzdálenosti 4 km u vsi Biskupice.
Dveře v jižním portálu
Biskup uděloval svou část vesnice lénem svým manům, kteří měli ve vsi dvůr s malou tvrzí a kterých se vystřídala celá řada - z Líšné, Stošové, z Mírova, z Koválovic, z Kamence, Fulštejnové z Vladěnína (drželi oba díly vsi), Oderští z Lidéřova, Tvorkovští z Kravař, Supové z Fulštejna, Sedlničtí z Choltic, Trachové z Březího, Lvi z Rožmitálu (drželi také krátce oba díly vsi).
"Krnovská" část vesnice také střídala své majitele, mezi něž patřili již zmínění Fulštejnové z Vladěnína, dále Tharoullové, Oppersdorfové (přestavěli druhou porubskou, dosud dřevěnou, tvrz na barokní zámek kolem roku 1690), Bartschové ze Sterneggu, Lvi z Rožmitálu, Blumenkronové.
Kostel vznikl v biskupské části již někdy v 3. čtvrtině 13. století a byl zasvěcen sv. Jiří. Byl kostelem farním, patřily k němu obě části Poruby a také Piskořov. Když v 15. století držela ves tamní větev pánů z Mírova, byl kostel, poškozený pravděpodobně během husitských válek, přestavěn. Kostel se poprvé uvádí v písemných pramenech k roku 1600 bez udání zasvěcení. Po třicetileté válce, během níž
ves velmi trpěla pod Švédy, se kostel stal filiálním a podléhal faře ve Slezských Rudolticích. Kolem roku 1700 došlo k další přestavbě, při níž kostel dostal dnešní podobu. Do postavené věže byly umístěny 2 zvony, jeden vážil 2 centnýře a druhý 1 centnýř. Kostel měl 2 oltáře a varhany. Rudoltice zajišťovaly bohoslužby každou třetí neděli. Po roce 1945 přestal sloužit svému účelu a chátral. Byl i objektem využívaným státními statky jako skladiště. (Kostel dnes, již neexistující dveře v jižním portálu a kostel v roce 1939 viz foto.)
Po uherských válkách v 15. století nastává nová vlna německé kolonizace, která s sebou přináší i luterskou reformaci. Pelhřimovy však podléhají postupné rekatolizaci stejně jako celé Osoblažsko a celé území se stává úplně německým. Od roku 1583 jsou Pelhřimovy spojené ve společném lénu s Hrozovou, vesnicí vzdálenou 5 km, a tak obě vsi sdílejí po další staletí společný osud. Od 17. století leží Pelhřimovy na území Slezska, ale jejich manská část patří, jako součást majetku olomouckého biskupství, mezi zvláštní útvary zvané "moravské enklávy ve Slezsku". Patří pod okres Přerov.

Po roce 1742:
Pelhřimovy kostel
Po válce mezi habsburským soustátím v čele s císařovnou Marií Terezií a pruským králem Friedrichem II., která skončila vítězstvím Pruska a zabráním většiny Slezska, byla vytyčena nová hranice mezi oběma státy. Rozdělila ves opět potokem Hrozová na dvě části patřící ale do různých států. V Rakousku se nazývala Moravské Pelhřimovy, německy Mährisch-Pilgersdorf, a v Prusku pochopitelně Preussisch-Pilgersdorf, tato část již nikdy nebude součástí českého státu. Rozdělení bylo dovršeno v roce 1806, kdy byl v Pruských Pelhřimovech postaven kostel sv. Josefa. Nyní už budeme tedy sledovat jen část vesnice ležící nadále na území Koruny české. Faktem je, že v obou, teď už samostatných obcích, žilo německé obyvatelstvo nadále udržující přátelské styky.
V roce 1766 se držiteli léna Hrozová-Pelhřimovy stali Pinové z Friedenthalu a byli jimi až do zrušení lenního systému olomouckému biskupství v roce 1869. Pinové se velice snažili zvelebit zaostalé a zadlužené panství. V letech 1769-1772 došlo k přestavbě hospodářského dvora, k opravě kostela, v němž byla zbudována oratoř, k obnově zchátralé hřbitovní zdi.
Interiér kostela
V roce 1801 byla znovu opravována šindelová střecha kostela. (Interiér kostela dnes viz foto.) Už v 18. století procházela přes Pelhřimovy poštovní cesta z Krnova do Prudníku. V roce 1790 zde žilo ve 43 domech 252 obyvatel. Budova obecné školy byla postavena v roce 1820 (viz foto), ale škola zde byla již před rokem 1650. Kromě vodního mlýna na potoce stál na blízkém kopci i mlýn větrný.
Při nové organizaci státní správy a soudnictví v roce 1850 byly moravské enklávy začleněny do nově vzniklých slezských okresů a Pelhřimovy do okresu Krnov. V té době má vesnice už 63 domů a 306 obyvatel. Před 1. světovou válkou byl zde zřízen poštovní úřad. Za války narukovali do rakouské armády i muži z Pelhřimov. V roce 1914 byl naposledy opravován kostel.
Ani po vzniku Československé republiky v roce 1918 se styky s pruskou částí nepřerušily. Obě části obce jsou naposledy nazývány Poruba v roce 1925. V letech 1926-1929 byla vybudována okresní silnice Město Albrechtice-Piskořov-Pelhřimovy-Hrozová. Předtím totiž byla vesnice spojená jen hradskou cestou od Hrozové, ostatní cesty byly jen polní. Od roku 1929 byla prováděna regulace potoka Hrozová (v minulosti také zvaného Trója) a současně vybudovány dva mosty přes potok spojující obě části obce.
Pelhřimovy škola
V roce 1931 došlo ke katastrofální povodni, při níž byly oba mosty strženy a silnice byla zatopena do výše 1 metru. Postižena touto povodní byla i ves Hrozová dále po proudu potoka. Proto bylo nutno přistoupit k nové regulaci potoka, která proběhla v letech 1936-1942.
Od roku 1934 se v Pelhřimovech začínají projevovat příznivci Sudetoněmecké strany. V roce 1938 už se zde objevují ordneři a příslušníci jiných bojůvek a organizací zabývající se pašováním zbraní z Německa k přípravě henleinovského puče. Podmínky pro pašování zde byly přímo ideální. Po vypuknutí puče 22. září 1938 ordneři dobyli Osoblahu a Město Albrechtice. Lze usuzovat, že i Pelhřimovy jim padly do rukou a ves byla tak prakticky odtržena od ČSR. Mnichovský diktát tuto situaci potvrdil. V roce 1938 mají Pelhřimovy 303 obyvatel. Dochází paradoxně po staletích k poslednímu spojení obou částí rozdělené vesnice tentokrát pod křídly Velkoněmecké říše. Brzy se však i obyvatelé Poruby přesvědčili, že hitlerovská třetí říše jim nepřinesla kýženou svobodu a prosperitu. Následovaly totiž také odvody mužů do německé armády. Během války byly rekvírovány oba zvony z kostela.
Vesnice byla osvobozena dne 25. března 1945 sovětskou armádou.
Jeden z domů, který přežil
Fronta se ale zablokovala až do 30. března a ves byla v ohnisku bojů, při nichž z viny špatné koordinace složek Rudé armády bylo použito i leteckého bombardování. Tak se stala jednou z nejvíce zničených vesnic, ze 70 domů bylo zničeno 48 a těžce poškozeno 20. V obci zbylo 248 německých obyvatel.
Rozbitá vesnice příliš nelákala nové poválečné osídlence, a tak správu vykonával bývalý starosta Alois Schöfer. Teprve 3. srpna 1945 byl jmenován místním správním komisařem respicient finanční stráže ze Slezských Rudoltic František Jiříček. Noví osídlenci přišli až v únoru 1946, byli to Pavel Čulák a Vincent Bohačík ze Slovenska. V červenci a srpnu byl proveden odsun sudetských Němců. Na podzim proběhla hlavní vlna dosídlování, přišli další Slováci z Kysúc a 48 Volyňských Čechů.
Obec se měla stavebně obnovovat včetně celkem málo poškozeného kostela.. Život zde nebyl snadný, těžko se žilo v nouzově opravených domech, chyběli koně a stroje pro obdělávání půdy, nebyl obchod ani hostinec. Předsedou místní správní komise se stal Čulák a nebyl ani ustaven národní výbor. Moc uchopila místní organizace KSČ a vedení obce bylo pologramotné. V roce 1948 byl vydán zákaz nových staveb a spíše se neorganizovaně bouraly další a další domy. V roce 1949 se konal neúspěšný pokus o založení JZD. Vesnice se postupně vylidňovala a zachovaly se z ní, kromě zdevastovaného kostela, jen dvě budovy. Od roku 1950 byly Pelhřimovy osadou obce Slezských Rudoltic a v letech 1961-1970 částí této obce. Kostel s bývalým hřbitovem a ohradní zdí figuruje na seznamu nemovitých kulturních památek okresu Bruntál z roku 2000.

Současnost
Katastr Pelhřimov patří dnes k obci Slezské Rudoltice. Místo je přístupné po špatné cestě z Města Albrechtic nebo z druhé strany po ještě horší cestě z Hrozové. Příjezdové cesty jsou vhodné spíše pro terénní auta, lépe jsou použitelné pro cyklisty jako cykloturistická trasa č.6116 mezi Městem Albrechtice a Slezskými Rudolticemi (viz foto).
Bývalá silnice, dnes pro kolaře
Autem je lepší přijet do polského Pielgrzymowa a po mostě u zámku přejít přes potok na českou stranu k bývalé zámecké kapli. Kaple již prošla základní záchrannou akcí podporovanou Poláky (nová střecha) a v roce 2010 byla vysvěcena.
Již v roce 1983 proběhl v kostele sv. Jiří krátkodobý archeologický průzkum. Teprve až po roce 2000 se však záchrany kostela ujímá Hnutí Duha Jeseníky a v rámci studentských letních táborů upravuje okolí kostela a hřbitova. V poničeném kostele pořádá výstavy a koncerty.
Tajuplný hřbitovní kostel
Ostravsko-opavské biskupství nakonec kostel tomuto hnutí daruje. V roce 2008 byla obnovena střecha, která pod tíhou sněhu spadla v zimě 2006. Bohužel se nedokončila celá. Na realizaci záměrů Hnutí Duha závisí další existence tohoto starého kostela.
Co tedy je možné vidět v zaniklé obci Pelhřimovy? Trochu tajuplný kostel sv. Jiří (viz foto) s torzy hřbitova a ohradní zdi , dvě rekreační chalupy č. 13 a 114 (jedna z nich viz foto), opravovanou bývalou zámeckou kapli v dohledu zámku stojícího na polské straně, nedaleko od ní pomníček sv. Jana Nepomuckého, torzo kamenného kříže, zbytky zídek a zahrad zarostlých trávou a keři. Při tom vás budou doprovázet elektronické zvuky zvonů z dřevěné kaple postavené vedle torza kostela sv. Josefa v polském Pielgrzymowě.

Prameny a literatura:
Gawrecká, M.: Moravské enklávy ve Slezsku v letech 1848-1918. Vlastivědné listy, 33, 2007, č.2, s. 6-13.
Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005, II.díl. Praha 2006, s.393.
Hnutí DUHA Jeseníky: Projekt záchrany kostela v Pelhřimovech. Dostupné na .
Kouřil, P.- Prix, D.: Kostel sv. Jiří v Pelhřimovech, okr. Bruntál. ČSM-B, 40, 1991, s. 1-8.
Nejez, V.: Zkáza kostela sv. Jiří v bývalé obci Moravské Pelhřimovy. Vlastivědné listy, 25, 1999, č. 1a 2, s. 30-32.
Procházka, R.: Kostel sv. Jiří. Absolventská práce na Vyšší odborné škole arch. Jana Letzela v Náchodě. Dostupné na http://www.jeseniky.ecn.cz.
Štěpán, V.: Dějiny obce Pelhřimovy u Osoblahy I, II. ČSM-B, 43, 1994, s. 6-22, 155-162.