Září 2012

Panství Rožmberků na severu Moravy a počátky dějin Rusína

4. září 2012 v 10:14 | Bohuslav Fajkus |  Rusín

Patrně málo známou skutečností je držení majetku Rožmberky na severní Moravě. Vok I. z Rožmberka jej obdržel od krále a jednalo se o poměrně rozsáhlou enklávu na Opavsku, k němuž patřily tehdy také Prudnicko a Hlubčicko. Mluvíme totiž o polovině 13. století. Do této enklávy patřila i ves Rusín na Osoblažsku. Osoblažsko bylo přirozenou součástí Opavska, nebo jinak řečeno opavské (dříve holasické) provincie Moravy.

Všechny informace o této skutečnosti se odvíjí od jedinečného písemného pramene, kterým je závěť Voka z Rožmberka sepsaná 4. června 1262. Pro obec Rusín, která je jedinou vesnicí ze zmíněných vesnic v této závěti dosud ležící na území českého státu, to je zároveň první zmínka dochovaná v historických dokumentech. V závěti jsou zmíněny rovněž vesnice Pomorčovice a Pomorčovičky (pol. Pomorzowice a Pomorzowiczki), které však dnes spadají do Polska, ale i pro ně je to ten důležitý zdroj o první zmínce.
Doposud mohl být považován jako první zmínka o Rusínu údaj v listině o prodeji Rusína z roku 1331, pokud pomineme nepodložený údaj o vlastnictví vsi Ješkem z Rusína v letech kolem 1290-1300. Listinu o prodeji Rusína potvrdil opavský kníže Mikuláš II., protože Rusín patřil v tomto roce už do Opavského knížectví. Prodejem se Rusín dostal do rukou Hynka z Hlubčic z rodu Stošů, který byl tehdy zemským hejtmanem knížectví opavského. Po Hynkově smrti převzali Rusín Fulštejnové, pánové na nedalekém hradu v dnešním Bohušově, kteří byli s Hynkem příbuzensky spřízněni. V roce 1366 byl Rusín jedním z Fulštejnů, Herbordem, kanovníkem olomouckým, věnován kapli sv. Anny v Olomouci, a tak se Rusín stal majetkem biskupství na více než 400 let.

(Opavské knížectví vzniklo oficiálně roku 1318 a jeho kníže Mikuláš II. byl výjimečnou a exponovanou osobností. Vždyť to byl nakonec vnuk Přemysla II. Otakara! Od 1337 byl přes svou manželku Annu Ratibořskou z rodu Piastovců také knížetem ratibořským. I další jeho manželky byly Piastovny, druhou Hedvika Olešnická a třetí Jitka Falkenberská, později také kněžna hlubčická. Nenápadně tak, i díky těmto svazkům, začíná proces sbližování Opavska se Slezskem, které se však stalo definitivním až v polovině 17. století. Pro Rusín a ostatní vesnice na Osoblažsku z toho vyplynulo zvláštní postavení: jako majetek olomouckého biskupství patřily k Moravě, ale územně k Slezsku, a tak bylo pro ně používáno označení "moravské enklávy ve Slezsku").

Nicméně zmíněný rok 1331 byl překonán nám již známou starší zmínkou z uvedené závěti Voka z Rožmberka. Vok, toho jména první, byl synem Vítka III. z rodu Vítkovců, kterým se také říkalo "páni z Růže". Tento mocný šlechtický rod patřil k nejstarším rodům v Čechách a Vítek III. byl zakladatelem jedné z pěti odbočných větví Vítkovců - rodu Rožmberků. Měli hrad Rožmberk v jižních Čechách a později přesídlili do nového sídla rodu, do Českého Krumlova.
Co víme o Vokovi? V roce 1246 se zúčastnil bitvy u Lavy nad Dyjí, kdy české vojsko vtrhlo do Rakous pod vedením Oldřicha Korutanského, ale i když bylo početnější, bylo poraženo. Vok je dále zmiňován v listině krále Václava I. z roku 1250, kde se píše o jeho rodovém sídle Rožmberku nad Vltavou. Poté co král Přemysl II. Otakar získal rakouské země, zastával Vok funkci nejvyššího maršálka Království českého. Zúčastnil se s králem křížové výpravy do Pruska, která začala v roce 1254. Král se již však na začátku roku 1255 rychle vracel na Moravu a 6. února byl již v Opavě. Nevíme, zda Vok tehdy prohlížel své državy na Opavsku, které mu snad v této době již patřily nebo mu byly tehdy přiděleny. Bylo tu v těchto místech docela živo! V blízkém sousedství na východ od Rusína byly državy Řádu německých rytířů, největšího spojence Přemysla II. Otakara při této křížové výpravě, a to vesnice Holasovičky, Smíchovy a Křížovy (pol. Gołuszowice, Gadzowice, Krzyżowice). Tento majetek potvrdil řádu již král Václav I. v roce 1237. Na sever a na západ zase prováděl rozsáhlou kolonizaci na Osoblažsku olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka, který zavedl účinný systém lenních vazeb a spolu se svými many zde přiváděl mnoho německých kolonistů. Některé vesnice sám založil a jiné převzal za nejasných okolností ze spleti majetkových držeb rytíře Oldřicha a patrně ještě starších biskupa Roberta.
Zda tehdy král a Vok mířili cestou do Opavy přes Prudník či Hlubčice, také nevíme. Je známo, že Hlubčice si král Přemysl II. Otakar oblíbil a dovolil hlubčickým obyvatelům vložit do erbu města dvouocasého českého lva. Kostel v Hlubčicích je poprvé připomínám v roce 1259: v roce 2009 tomu bylo 750 let a toto výročí připomíná výrazný nápis na věži kostela. V roce 1272 udělil král patronát nad tímto farním kostelem johanitům z Hrobníků. Tento patronát potvrdila v roce 1279 také královna Kunhuta a na listině k tomu sepsané na hradě Hradec se mezi svědky objevují Herbord z Fulštejna a jeho syn Henning. Totéž rychle potvrdil johanitům i olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka sepsáním listiny v Osoblaze a jako svědek zde figuruje opět Herbord, tentokrát se syny Janem, Dětřichem a Konrádem.

(Hlubčice byly součástí českého státu až do roku 1742, i když už v té době nebyl český stát samostatný, ale byl součástí habsburského soustátí. Marie Terezie v tom roce totiž prohrála ve válce s Pruskem většinu Slezska, země Koruny české, včetně Hlubčicka. Hlubčice podlehly v Prusku úplné germanizaci, již nikdy nedosáhly významu, které měly ve středověku. V letech 1377-1394 a 1433-1503 bylo Hlubčicko dokonce samostatným knížectvím.)

V roce 1256 se Vok stal hejtmanem Horních Rakous, v roce 1257 se zúčastnil neúspěšného vpádu českého vojska do Bavorska a v roce 1260 byl účasten ve vítězné bitvě u Kressenbrunnu v Dolním Rakousku. Šlo o bitvu mezi králem Přemyslem II. Otakarem a Bélou IV., králem uherským, o nadvládu nad Štýrskem. V přemyslovském vojsku byla také slezská knížata Jindřich III. Vratislavský a Vladislav I. Opolsko-Ratibořský. Štýrsko se tak stalo v letech 1261-1276 součástí českého státu. Účast v této bitvě vynesla Vokovi hejtmanství ve Štýrsku. Zde v hlavním městě, ve Štýrském Hradci, v roce 1262 umírá. Sepisuje závěť, v které vyjmenovává své majetky (část obsahu závěti viz v článku První zmínka o Rusínu). Víme, že za dobré služby získával Vok od krále různé državy. Mezi ně patřily i državy na severu Moravy ležící v Opavsku. Nedržel tu jen ony 3 vesnice zmíněné v jeho závěti (Rusín, Pomorčovice a Pomorčovičky). Patřily k nim vsi Prudník, Třebina, Jeseň, Skřipec, Potěkrbí, Louky, Dlouhé Mosty a patrně ještě další vesnice (pol. Prudnik, Trzebina, Jasiona, Skrzipiec, Dytmarów, Ląka Prudnicka, Moszczanka). V Prudníku postavil Vok hrad, který měl střežit obchodní cestu z Opavy do Nisy. Dnes je z něho zachována jen kruhová věž.

(Prudník prodal v roce 1337 král Jan Lucemburský piastovskému knížeti Boleslavu Falkenberskému, zvanému Prvorozený, synovi Boleslava Opolského (Falkenberk = pol. Niemodlin). A tak skončila příslušnost Prudníka k Opavsku.)

Ale zpátky k Vokovi. Jedinou známou jeho manželkou byla Hedvika ze Schaunberka, s kterou se oženil v roce 1257, to už byl hejtmanem Horního Rakouska. Rod Schaunberků byl významným hornorakouským hraběcím rodem. Jejich hrad byl založen ve 12. století, dnes po něm zbyla jedna z největších hradních zřícenin v Rakousku, rozkládající se na 17 tis. m2. Kromě Hedviky ještě další 2 nevěsty z tohoto rodu vyšly později za Rožmberky. Hedvika měla celkem 3 manžely - prvním byl Jindřich z Kuenringu, který zemřel velmi mladý, druhým byl Vok a třetím Friedrich ze Stubenberka. Stubenberkové byli hrabata ze Štýrska, měli hrad Stubenberk z 12. století a příslušníci rodu zastávali vysoké úřady - byli to hejtmani, biskupové, komoří atd. Zúčastnili se vzpoury štýrské šlechty proti Přemyslu II. Otakarovi, která byla potlačena a jejich hrad byl Přemyslovými vojsky dokonale zničen.
Hedvika měla s Vokem 2 syny - Jindřicha z Rožmberka a Vítka z Příběnic. V době smrti Voka byli oba synové nezletilí, starší Jindřich sotva pětiletý. Hedvika se znovu vdala, ale její synové posléze dospěli a Jindřich se ujal správy majetku, tedy i držav na severu Moravy. Jindřich se sice zúčastnil vzpoury české šlechty proti Přemyslu II. Otakarovi pod vedením Vítkovců (asi nejznámějším vůdcem vzpoury byl Záviš z Falkenštejna), ale potom se Jindřich s králem smířil a pravděpodobně se v jeho vojsku zúčastnil nešťastné bitvy na Moravském poli. Pro zajímavost - ve vojsku Přemysla II. Otakara byli také Fulštejnové, jeden z Herbordových synů zde dokonce padl, a rovněž i rytíři slezských piastovských knížat. Jindřich z Rožmberka získal pro Prudník v roce 1279 městská práva, za vlády Václava II. zastával od roku 1301 úřad nejvyššího zemského komorníka. Zemřel v roce 1310.
V kraji ovládaném Schaunberky byl klášter cisterciáků ve Wilheringu (nedaleko Lince), který tvořil duchovní základnu nejen pro Schaunberky, ale rovněž pro Rožmberky, než Vok a Hedvika postavili v roce 1259 klášter ve Vyšším Brodě.

(K založení kláštera se váže pověst ze 17. století o zachránění Voka z rozvodněné Vltavy na přímluvu Panny Marie. Vyšebrodský klášter byl postaven v gotickém slohu jako opevněný klášter s nádherným kostelem Nanebevzetí P. Marie. K největším pokladům kláštera patří legendární dvouramenný kříž zvaný Závišův, uchovávaný zde již od roku 1285).

Zde, ve Vyšebrodském klášteře, byl Vok pochován, zemřel 4. června 1262. Někdy se uvádí v nekrolozích datum 3. června, s kterým se můžeme setkat v jiných materiálech, ale tato zdánlivá nepřesnost se dá vysvětlit jednoduše tím, že středověké nekrology nezachycovaly datum úmrtí, ale datum, kdy se slavilo výročí úmrtí. Výročí se slavila vždy v předvečer, v tzv. vigilii, a tedy se zádušní mše za Voka konaly 3. června.
Na rozdíl od Voka nebyla ve Vyšebrodském klášteře pochována Hedvika, která umřela v roce 1315. Protože už patřila ke Stubenberkům, spočívá v klášteře Rein v dnešním Rakousku. V klášteře vyšebrodském je však uložen také originál Vokovy závěti z roku 1262, který je tolik důležitý pro Rusín (více viz v článku Rusín-historie a současnost), jako důkaz o jeho první zmínce a také jako důkaz existence panství Rožmberků na tehdejším severu Moravy.
Originál závěti Voka z Rožmberka:

Prameny a literatura:
Hosák, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 2004.
e-stredovek.cz
mom-ca.uni-koeln.de
heraldikus.wz.cz
Wikipedia.org
Jasiński, Kazimierz: Rodowód Piastów śląskich. Kraków 2007.
Němec, Bohumír: Rožmberkové. Životopisná encyklopedie panského rodu. České Budějovice 2001.
Somer, P.-Třeštík, D.-Žemlička, J.: Přemyslovci. Budování českého státu. Praha 2001.
Vaníček, Vratislav: Vzestup rodu Vítkovců v letech 1169-1269. Folia Historica Bohemica, 1979, roč. 1.