Stránky HISTORICKÉ SEKCE o.s.KS - Články

Pelhřimovy

Sat, 02 Oct 2010 23:18:18 +0200

Zaniklá obec v okrese Bruntál

Nyní součást obce Slezské Rudoltice

Obec Pelhřimovy se nacházela na samém okraji osoblažského výběžku na hranici s Polskem. Byla to ta část původní vesnice, která zůstala, po rozdělení na dvě části státní hranicí vytvořenou v roce 1742, v Rakousku a od roku 1918 v Československu (obecní pečeť z roku 1696 viz vedle). Druhá část vsi se nacházela po rozdělení v Prusku, posléze v Německu a od roku 1945 v Polsku. Tato část nezanikla a dnes se jmenuje Pielgrzymów.

Historie

Do roku 1742:

První písemná zmínka o Pelhřimovech je prokazatelně doložena z roku 1317. Původ někdy uváděné zmínky z roku 1308 je totiž nejasný. Zmínka z roku 1317 se nachází v soupisu biskupských manů a je v něm uvedeno jméno prvního držitele Pelhřimov Mikuláše z Líšné.

Rekolonizace vsi však proběhla již dříve ještě před tzv. německou kolonizací, která probíhala v 13. století a na Osoblažsku současně s budováním statků olomouckých biskupů. Lze o tom usuzovat i s poukázáním na její původní slovanský název Poruba, který je v českých pramenech užíván od 15. století až do 20. století (v německých pramenech používán název Pilgersdorf). Poruba je kopec vysoký 448 m.n.m. nedaleko sousedního Piskořova a starého slovanského hradiště Víno a je jedním z posledních výběžků Zlatohorské vrchoviny. Už tehdy došlo k rozdělení Poruby po majetkové stránce na dvě části, severní patřící biskupovi a jižní patřící k vznikajícímu knížectví opavskému (později krnovskému). Obě části však patřily k českému státu. Dělící hranicí mezi majetky byl už tehdy potok Hrozová, jenž pramení ve vzdálenosti 4 km u vsi Biskupice.

Biskup uděloval svou část vesnice lénem svým manům, kteří měli ve vsi dvůr s malou tvrzí a kterých se vystřídala celá řada - z Líšné, Stošové, z Mírova, z Koválovic, z Kamence, Fulštejnové z Vladěnína (drželi oba díly vsi), Oderští z Lidéřova, Tvorkovští z Kravař, Supové z Fulštejna, Sedlničtí z Choltic, Trachové z Březího, Lvi z Rožmitálu (drželi také krátce oba díly vsi).

"Krnovská" část vesnice také střídala své majitele, mezi něž patřili již zmínění Fulštejnové z Vladěnína, dále Tharoullové, Oppersdorfové (přestavěli druhou porubskou, dosud dřevěnou, tvrz na barokní zámek kolem roku 1690), Bartachové ze Sterneggu, Lvi z Rožmitálu, Blumenkronové.

Kostel vznikl v biskupské části již někdy v 3. čtvrtině 13. století a byl zasvěcen sv. Jiří. Byl kostelem farním, patřily k němu obě části Poruby a také Piskořov. Když v 15. století držela ves tamní větev pánů z Mírova, byl kostel, poškozený pravděpodobně během husitských válek, přestavěn. Kostel se poprvé uvádí v písemných pramenech k roku 1600 bez udání zasvěcení. Po třicetileté válce, během níž
ves velmi trpěla pod Švédy, se kostel stal filiálním a podléhal faře ve Slezských Rudolticích. Kolem roku 1700 došlo k další přestavbě, při níž kostel dostal dnešní podobu. Do postavené věže byly umístěny 2 zvony, jeden vážil 2 centnýře a druhý 1 centnýř. Kostel měl 2 oltáře a varhany. Rudoltice zajišťovaly bohoslužby každou třetí neděli. Po roce 1945 přestal sloužit svému účelu a chátral. Byl i objektem využívaným státními statky jako skladiště. (Kostel dnes, již neexistující dveře v jižním portálu a kostel v roce 1939 viz foto.)

Po uherských válkách v 15. století nastává nová vlna německé kolonizace, která s sebou přináší i luterskou reformaci. Pelhřimovy však podléhají postupné rekatolizaci stejně jako celé Osoblažsko a celé území se stává úplně německým. Od roku 1583 jsou Pelhřimovy spojené ve společném lénu s Hrozovou, vesnicí vzdálenou 5 km, a tak obě vsi sdílejí po další staletí společný osud. Od 17. století leží Pelhřimovy na území Slezska, ale jejich manská část patří, jako součást majetku olomouckého biskupství, mezi zvláštní útvary zvané "moravské enklávy ve Slezsku". Patří pod okres Přerov.

Po roce 1742:

Po válce mezi habsburským soustátím v čele s císařovnou Marií Terezií a pruským králem Friedrichem II., která skončila vítězstvím Pruska a zabráním většiny Slezska, byla vytyčena nová hranice mezi oběma státy. Rozdělila ves opět potokem Hrozová na dvě části patřící ale do různých států. V Rakousku se nazývala Moravské Pelhřimovy, německy Mährisch-Pilgersdorf, a v Prusku pochopitelně Preussisch-Pilgersdorf, tato část již nikdy nebude součástí českého státu. Rozdělení bylo dovršeno v roce 1806, kdy byl v Pruských Pelhřimovech postaven kostel sv. Josefa. Nyní už budeme tedy sledovat jen část vesnice ležící nadále na území Koruny české. Faktem je, že v obou, teď už samostatných obcích, žilo německé obyvatelstvo nadále udržující přátelské styky.

V roce 1766 se držiteli léna Hrozová-Pelhřimovy stali Pinové z Friedenthalu a byli jimi až do zrušení lenního systému olomouckému biskupství v roce 1869. Pinové se velice snažili zvelebit zaostalé a zadlužené panství. V letech 1769-1772 došlo k přestavbě hospodářského dvora, k opravě kostela, v němž byla zbudována oratoř, k obnově zchátralé hřbitovní zdi.

V roce 1801 byla znovu opravována šindelová střecha kostela. (Interiér kostela dnes viz foto.) Už v 18. století procházela přes Pelhřimovy poštovní cesta z Krnova do Prudníku. V roce 1790 zde žilo ve 43 domech 252 obyvatel. Budova obecné školy byla postavena v roce 1820 (viz foto), ale škola zde byla již před rokem 1650. Kromě vodního mlýna na potoce stál na blízkém kopci i mlýn větrný.

Při nové organizaci státní správy a soudnictví v roce 1850 byly moravské enklávy začleněny do nově vzniklých slezských okresů a Pelhřimovy do okresu Krnov. V té době má vesnice už 63 domů a 306 obyvatel. Před 1. světovou válkou byl zde zřízen poštovní úřad. Za války narukovali do rakouské armády i muži z Pelhřimov. V roce 1914 byl naposledy opravován kostel.

Ani po vzniku Československé republiky v roce 1918 se styky s pruskou částí nepřerušily. Obě části obce jsou naposledy nazývány Poruba v roce 1925. V letech 1926-1929 byla vybudována okresní silnice Město Albrechtice-Piskořov-Pelhřimovy-Hrozová. Předtím totiž byla vesnice spojená jen hradskou cestou od Hrozové, ostatní cesty byly jen polní. Od roku 1929 byla prováděna regulace potoka Hrozová (v minulosti také zvaného Trója) a současně vybudovány dva mosty přes potok spojující obě části obce.

V roce 1931 došlo ke katastrofální povodni, při níž byly oba mosty strženy a silnice byla zatopena do výše 1 metru. Postižena touto povodní byla i ves Hrozová dále po proudu potoka. Proto bylo nutno přistoupit k nové regulaci potoka, která proběhla v letech 1936-1942.

Od roku 1934 se v Pelhřimovech začínají projevovat příznivci Sudetoněmecké strany. V roce 1938 už se zde objevují ordneři a příslušníci jiných bojůvek a organizací zabývající se pašováním zbraní z Německa k přípravě henleinovského puče. Podmínky pro pašování zde byly přímo ideální. Po vypuknutí puče 22. září 1938 ordneři dobyli Osoblahu a Město Albrechtice. Lze usuzovat, že i Pelhřimovy jim padly do rukou a ves byla tak prakticky odtržena od ČSR. Mnichovský diktát tuto situaci potvrdil. V roce 1938 mají Pelhřimovy 303 obyvatel. Dochází paradoxně po staletích k poslednímu spojení obou částí rozdělené vesnice tentokrát pod křídly Velkoněmecké říše. Brzy se však i obyvatelé Poruby přesvědčili, že hitlerovská třetí říše jim nepřinesla kýženou svobodu a prosperitu. Následovaly totiž také odvody mužů do německé armády. Během války byly rekvírovány oba zvony z kostela.

Vesnice byla osvobozena dne 25. března 1945 sovětskou armádou.

Fronta se ale zablokovala až do 30. března a ves byla v ohnisku bojů, při nichž z viny špatné koordinace složek Rudé armády bylo použito i leteckého bombardování. Tak se stala jednou z nejvíce zničených vesnic, ze 70 domů bylo zničeno 48 a těžce poškozeno 20. V obci zbylo 248 německých obyvatel.

Rozbitá vesnice příliš nelákala nové poválečné osídlence, a tak správu vykonával bývalý starosta Alois Schöfer. Teprve 3. srpna 1945 byl jmenován místním správním komisařem respicient finanční stráže ze Slezských Rudoltic František Jiříček. Noví osídlenci přišli až v únoru 1946, byli to Pavel Čulák a Vincent Bohačík ze Slovenska. V červenci a srpnu byl proveden odsun sudetských Němců. Na podzim proběhla hlavní vlna dosídlování, přišli další Slováci z Kysúc a 48 Volyňských Čechů.

Obec se měla stavebně obnovovat včetně celkem málo poškozeného kostela.. Život zde nebyl snadný, těžko se žilo v nouzově opravených domech, chyběli koně a stroje pro obdělávání půdy, nebyl obchod ani hostinec. Předsedou místní správní komise se stal Čulák a nebyl ani ustaven národní výbor. Moc uchopila místní organizace KSČ a vedení obce bylo pologramotné. V roce 1948 byl vydán zákaz nových staveb a spíše se neorganizovaně bouraly další a další domy. V roce 1949 se konal neúspěšný pokus o založení JZD. Vesnice se postupně vylidňovala a zachovaly se z ní, kromě zdevastovaného kostela, jen dvě budovy. Od roku 1950 byly Pelhřimovy osadou obce Slezských Rudoltic a v letech 1961-1970 částí této obce. Kostel s bývalým hřbitovem a ohradní zdí figuruje na seznamu nemovitých kulturních památek okresu Bruntál z roku 2000.

Současnost

Katastr Pelhřimov patří dnes k obci Slezské Rudoltice. Místo je přístupné po špatné cestě z Města Albrechtic nebo z druhé strany po ještě horší cestě z Hrozové. Příjezdové cesty jsou vhodné spíše pro terénní auta, lépe jsou použitelné pro cyklisty jako cykloturistická trasa č.6116 mezi Městem Albrechtice a Slezskými Rudolticemi (viz foto).

Autem je lepší přijet do polského Pielgrzymowa a po mostě u zámku přejít přes potok na českou stranu k bývalé zámecké kapli. Kaple již prošla základní záchrannou akcí podporovanou Poláky (nová střecha) a v roce 2010 byla vysvěcena.

Již v roce 1983 proběhl v kostele sv. Jiří krátkodobý archeologický průzkum. Teprve až po roce 2000 se však záchrany kostela ujímá Hnutí Duha Jeseníky a v rámci studentských letních táborů upravuje okolí kostela a hřbitova. V poničeném kostele pořádá výstavy a koncerty.

Ostravsko-opavské biskupství nakonec kostel tomuto hnutí daruje. V roce 2008 byla obnovena střecha, která pod tíhou sněhu spadla v zimě 2006. Bohužel se nedokončila celá. Na realizaci záměrů Hnutí Duha závisí další existence tohoto starého kostela.

Co tedy je možné vidět v zaniklé obci Pelhřimovy? Trochu tajuplný kostel sv. Jiří (viz foto) s torzy hřbitova a ohradní zdi , dvě rekreační chalupy č. 13 a 114 (jedna z nich viz foto), opravovanou bývalou zámeckou kapli v dohledu zámku stojícího na polské straně, nedaleko od ní pomníček sv. Jana Nepomuckého, torzo kamenného kříže, zbytky zídek a zahrad zarostlých trávou a keři. Při tom vás budou doprovázet elektronické zvuky zvonů z dřevěné kaple postavené vedle torza kostela sv. Josefa v polském Pielgrzymowě.

Prameny a literatura:

Gawrecká, M.: Moravské enklávy ve Slezsku v letech 1848-1918. Vlastivědné listy, 33, 2007, č.2, s. 6-13.

Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005, II.díl. Praha 2006, s.393.

Hnutí DUHA Jeseníky: Projekt záchrany kostela v Pelhřimovech. Dostupné na .

Kouřil, P.- Prix, D.: Kostel sv. Jiří v Pelhřimovech, okr. Bruntál. ČSM-B, 40, 1991, s. 1-8.

Nejez, V.: Zkáza kostela sv. Jiří v bývalé obci Moravské Pelhřimovy. Vlastivědné listy, 25, 1999, č. 1a 2, s. 30-32.

Procházka, R.: Kostel sv. Jiří. Absolventská práce na Vyšší odborné škole arch. Jana Letzela v Náchodě. Dostupné na http://www.jeseniky.ecn.cz.

Štěpán, V.: Dějiny obce Pelhřimovy u Osoblahy I, II. ČSM-B, 43, 1994, s. 6-22, 155-162.

Kostel v Sádku

Wed, 30 Jun 2010 15:26:24 +0200

O začátcích kostela v Sádku mnoho nevíme. O duchovní život obyvatel však zajisté pečovali už první majitelé osady mniši velehradského kláštera. První kostel postavili ve svém nejstarším majetku na Opavsku ve Stěbořicích, které byly centrem správy okolních vesnic, patrně již v 30. letech 13. století. V Sádku stál dřevěný kostel pravděpodobně v roce 1461.

Nejstarší zmínka o faře v Sádku je z roku 1478, kdy jsou majiteli vsi již Bírkové z Násilé. K rytíři Bernardu Bírkovi z Násilé, dvořanu a příteli opavského knížete Václava, se váže zmínka, že už před rokem 1452 založil fundaci oltáře sv. Filipa a Jakuba v sakristii sv. Anny farního kostela P. Marie v Opavě. V roce 1478 se uvádí sádecký farář Mikuláš, který se před konzistorním soudem přel s opavským kantorem Vavřincem. Mikuláš spravoval zároveň také faru ve Velkých Heralticích. (Kostel v Sádku dnes viz foto.)

V 16. století se šířilo zemí opavskou protestantství a nejvíce sem pronikalo ze Slezska luterství. Za pánů z Vrbna se rozšířilo i v Sádku, kde kolem roku 1550 opanovalo faru. Asi v roce 1560 zde byl správcem Václav Kochan a v letech 1563-1570 Václav Kozian, o němž si vyžádal bližší informace olomoucký biskup Vilém Prusinovský od faráře v Jaktaři. Pro protestanty sestavil evangelickou postilu Martin Filadelf Zámrský, opavský kazatel u sv. Vojtěcha v Opavě. S vytištěním postily však byly potíže, protože ji pranýřoval i olomoucký biskup Stanislav Pavlovský. Teprve až se záležitosti jako protektor ujal Hynek st. Bruntálský z Vrbna byla vytištěna v roce 1592 na zámku v nedalekých Jezdkovicích. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se však vše vracelo do starých kolejí a lidé se také museli vrátit ke katolictví. Majiteli heraltického panství nakonec byli už od roku 1618 katoličtí Oppersdorfové, kteří evangelické pastory vypudili a dosadili na heraltickou faru katolického faráře neznámého jména. Sádek se stává filiálkou Velkých Heraltic a duchovní správa z tohoto centra tak následuje již dříve zavedenou správu světskou (více o historii Sádku viz v článku Sádek-z historie obce). Heraltický kostel znovu vysvětil opavský prozatímní děkan a převor dominikánského kláštera Felix z Vilna. Tuto událost zaznamenal krnovský minorita Wenzel Herzig, narozený ve Vídni, který zde vykonával duchovní správu od roku 1628 a do své zprávy, zpracované v roce 1633, přidal, že heraltický kostel neznámého názvu a s dvěma oltáři je na spadnutí stejně jako filiálky v Sádku, Svobodných Heřmanicích, Horních Životicích a Malých Heralticích. Pokračoval, že v celém farním obvodu je 700 katolíků (nekatolíci nebyli trpěni), kteří sice byli skoro všichni u zpovědi, ale pro chudobu neplatili desátek a neměli faráři co dát a odkazovali ho na lepší časy. Farář Herzig byl ještě v roce 1633 přeložen do Brumovic a až v roce 1643 sem přišel nový farář.

Nejstarší popis kostela v Sádku známe z roku 1771: neví se, kdy byl kostel postaven. Je celý ze dřeva a kryt šindelem. Nad presbytářem je dřevěná věž, v níž jsou zavěšeny 2 zvony, jeden o váze 1,5 centnýře s nečitelným gotickým nápisem, druhý váží 1 centnýř, též s nečitelným gotickým nápisem. Dřevěná sakristie je na evangelní straně, bez úložných prostor, úzká, ale suchá. Kazatelna je též na evangelní straně. Kostel je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie, ale o jeho vysvěcení není ani zmínky, ani stopy. Posvícení se slaví čtvrtou neděli po sv. Michalu. Neposvěcený oltář k poctě Panny Marie Nanebevzaté. Dřevěný kůr je přístupný všem, zvláštní hudební není. Dlažba kostela je z pálených dlaždic. Kostel nemá kryptu, zdí ohrazený hřbitov s dřevěnou kostnicí je kolem kostela. Mobiliář: měděný pozlacený kalich, mosazná mísa na vodu, cínová kaditelnice s příslušenstvím, 2 džbánky, 2 menší svícny, 5 obřadních rouch v různých barvách, 2 korouhve, různé prádlo, z knih misál, agenda, matriky, knihovna žádná. Kostelní jmění: kapitál 560 zl., půjčky 90 zl., hotovost 117 zl. a nějaké drobné, dohromady 768 zl.

Další zpráva o kostelu je z roku 1855: je to stručná zpráva, která neříká nic ani o tom, zda je dodnes dochován či byl zcela a nově vystavěn starý a nanejvýš zchátralý filiální kostel Nanebevzetí P. Marie v Sádku. Tento kostel je k roku 1806 označen jako dřevěný, stojí na hřbitově a byl tehdy (v 1855) 7 sáhů a 2 stopy dlouhý a 3 sáhy široký. Měl jen jeden zděný oltář, uvnitř jen tzv. tribunu bez samostatného hudebního kůru, měl vlastní paramenta (mezi nimi stříbrné předměty o váze 1 libry) a v dřevěné věžičce čnící ze střechy visely 2 zvony o váze 3,5 a 2 centnýře (první odlit roku 1461, pokračování nápisu je nečitelné, stejně jako nápis u druhého zvonu). Též sakristie je dřevěná. V určených dnech se zde koná osmkrát ročně bohoslužba. Kostel vlastnil jeden stříbrný kalich o váze 38 lotů a vedl vlastní křestní matriku. Příjem z pronájmu polí byl 56 krejcarů ročně.

Pro špatný stav kostela byl přece jen v roce 1865 postaven nový. (Kostel kolem roku 1900 viz foto.) K dispozici máme část korespondence, kterou vedly vrchnost, státní a církevní instituce v letech 1860-1865 před výstavbou nového kostela:

- Okresní úřad v Horním Benešově na žádost obce Sádek píše v roce 1860 konsistoři do Olomouce, že kostel v Sádku je již sešlý, není možné jej opravit a je třeba postavit nový. Obec se obrátila na vrchnost, aby se jako patron farního kostela věci ujala. Byla však odmítnuta, že prý se patronátní závazky na kostel v Sádku nevztahují.

- Josef Menczl, konsistorní registrátor, odpovídá okresnímu úřadu, že nejstarší popis diecéze považuje za patrona kostelů ve Velkých Heralticích, Sádku aj. klášter Velehrad, tj. majitel panství je patronem všech kostelů, nejen farního v Heralticích. Podle popisu diecéze z let 1771-1772 je patronem Evžen hrabě z Vrbna. Podle děkanské matriky z roku 1771 je stáří kostela v Sádku neznámé. Soupis far diecéze z roku 1776 jej odhaduje na více než 100 let. Podle vizitačního protokolu z roku 1789 je patronem kostela také Evžen hrabě z Vrbna, žijící v Bruntále. Majitele panství Velké Heraltice udává jako patrona v Sádku i popis arcidiecéze z roku 1801.

- Farář ve Velkých Heralticích Karel Fischer sděluje na žádost konsistoře, kolik už peněz bylo do kostela v Sádku podle dokladů z farního archivu investováno. V roce 1801 oprava zřícené sakristie - 42 zl. z kostelního jmění a dřevo od patrona, v 1820 oprava střechy vlastním nákladem - 240 zl. Cituje děkanskou matriku z roku 1691, farní a filiální kostely ve farnosti Velké Heraltice má pod patronátem Ferdinand Oktavián hr. z Vrbna.

- V odpovědi konsistoře okresnímu úřadu v Horním Benešově se píše, že majitel panství Velké Heraltice je prokazatelně patronem kostela v Sádku. Pokud se bude nadále patron zdráhat, bude věc řešena žalobou u arcibiskupského soudu.

- starosta Sádku August Hofmann, žádá konsistoř o intervenci u majitele panství ve věci opravy kostela. Doporučenou žalobu nepodají, poněvadž si nechtějí znepřátelit správu panství a nemají ani dostatek důkazů. Již dříve, když byl kostel označen za nebezpečný, nashromáždili cihly a kámen v hodnotě 1430 zl. a podle potřeby dají více. Majitelka panství slíbila 2000 zl. na mzdu profesionálních řemeslníků.

- Majitelka panství Rudolfina Bellegarde, rozená Kinská, rozporuje otázku patronátu, přesto však chce obci z čisté lásky(!) vyjít vstříc. Sděluje také později, že kostel je celý dřevěný a vinou času tak zetlelý, že vstup do něj je životu nebezpečný. Oprava nepřichází v úvahu, jen novostavba. Celý kostel však není potřeba, stačí kaple, na jejíž stavbu ráda přispěje.

- Konsistoř vyzývá Rudolfinu Bellegarde, aby vyplatila slíbenou částku 2000 zl. jinak podnikne obec Sádek právní kroky. Rudolfina sděluje, že dobrovolně patronát kostela v Sádku za žádných okolností nepřevezme a odmítá pohrůžku právními kroky.

- Slezská zemská vláda v Opavě zasílá konsistoři akta o stavbě kaple kostelního typu v Sádku k vyjádření, aby mohlo být provedeno ocenění. Josef Schum, děkan v Opavě, dává v devíti bodech kladné vyjádření k záměru stavby kaple v Sádku namísto kostela, který je od roku 1857 uzavřen pro nebezpečí zřícení. Z kostelního jmění lze na stavbu uvolnit 773 zl.

- Arcibiskupské stavební ředitelství v Kroměříži zasílá vyjádření ke stavebním plánům - jsou nevhodné. Třebaže je obec obětavá, nebude schopna dodržet navržený rozpočet na stavbu. Dále plán navrhuje klenbu u tak nízké stavby (4,5 sáhů), což ji zbytečně prodraží a omezí množství vzduchu, takže kaple bude nezdravá. Navrhuje se též osvětlit loď 2 - 3 svisle podlouhlými okny namísto navrženého jednoho půlkruhového - navržené změny oznámeny slezské zemské vládě.

- Josef Göttlicher, farář z Velkých Heraltic, žádá o povolení k posvěcení základního kamene kostela v Sádku dne 30. července 1865 - povoleno.

Na stavbu kostela přispívaly jednotlivé rodiny obyvatel Sádku částkami 5-120 florenů. Všichni pracovali na stavbě i se svými potahy a povozy, potřebné dřevo věnovali majitelé lesů. Ve věži kostela byly umístěny dva zvony z původního kostela a hodiny s vídeňským strojem. Varhany, vyrobené v Krnově, byly pořízeny z darů farníků. Lavice byly zhotoveny místním

stolařem. Ze sbírek se také prováděly pozdější potřebné opravy, např. výměna oken, malování.

Německé katolické obyvatelstvo pořádalo v novém kostele, vystavěném uprostřed vesnice ve formách opožděného klasicismu, každoročně 15. srpna pouť. Během pouti se pořádal také výroční trh, kterého se účastnila řada prodejců z širokého okolí. Mše se v kostele konaly 9x ročně, např. o Vánocích, Velikonocích, Svatodušních svátcích apod. V mezidobí se konaly mše jen čtené. Většina obyvatel obce chodila v neděli na mši do farního kostela Neposkvrněného početí P. Marie ve Velkých Heralticích.

I v dnešní době se konají bohoslužby a každoročně se slaví posvícení. Dnes je v kostelní věži zavěšen malý zvon z roku 1919. Původní zvony byly během 2. světové války odvezeny a o jejich dalším osudu nemáme informace. V kostele se nachází vyobrazení původního dřevěného kostela zhotovené v roce 1924 (viz foto). Do kostela po celou dobu, od jeho vysvěcení až do dnešních dnů, dojíždí kněz z Velkých Heraltic.

Prameny a literatura:

Fajkus, Bohuslav: Sádek 1250-2010, z historie obce. Velké Heraltice-Sádek 2010.

Sádek - z historie obce

Tue, 22 Jun 2010 21:37:09 +0200

Sádek

Místní část obce Velké Heraltice

Ves Sádek leží ve Slezsku asi 15 km na západ od Opavy v mírně zvlněném terénu Stěbořické pahorkatiny v nadmořské výšce 362 m. Nedaleko protéká potok Herlička, který se vlévá do Heraltického potoka mířícího do řeky Opavy. Nedílnou součástí vesnice je od odjakživa Sádecký dvůr, v němž byl po staletí panský velkostatek a později farma státního statku. Severně od vsi probíhá linie pohraničního opevnění, která jako mlčenlivý pamětník už jen vzdáleně připomíná bouřlivé doby minulého století.

První zmínka o Sádku je z roku 1250. Je to v listině papeže Inocence IV., kterou je potvrzena držba všech dosavadních statků klášteru na Velehradě (Sádek v listině uveden jako Szadec). Cisterciácký velehradský klášter, který založil v roce 1205 moravský markrabě Vladislav Jindřich, vlastnil brzy rozsáhlé majetky na Moravě. Klášter postupně kolonizoval i rozlehlé lesnaté území na Opavsku a zakládal zde nové vesnice. Mezi nimi i Sádek. Centrum správy klášterních majetků na Opavsku bylo ve Stěbořicích., patřily k němu i okolní vesnice Jezdkovice, Jamnice, Sádek, Hlavnice, Mladecko, Bratříkovice, Svobodné Heřmanice, Držkovice, Jakartovice a Bohdanovice.

Cisterciácké statky, které od roku 1318 leží na území opavského knížectví, vzkvétají až do husitských válek. Husité jsou na Opavsku v roce 1428 a opět v 1431. Až po tragické bitvě u Lipan v roce 1434 se klášter znovu ujímá svých majetků. Pak ale v roce 1467 byly Stěbořice a dalších 11 vesnic včetně Sádku zastaveny Bernardu Bírkovi z Násilé, chráněnci krále Jiřího z Poděbrad. Svou vděčnost mohl Bírka osvědčit ve válce krále Jiřího s uherským králem Matyášem Korvínem, kdy slezští spojenci Korvína vtrhli na Opavsko a zle ho poničili. Zřejmě se ani Sádku, jako Bírkovu majetku, nevyhnuli. V roce 1474 vtáhlo na Opavsko vojsko samotného Matyáše a znovu zemi zpustošilo. Matyáš zabral zemi pro svého syna Jana Korvína. Mír nastal v roce 1479. Sádek s ostatními vesnicemi přešel v roce 1483 do rukou Bernardova syna Hynčíka. Až po smrti Matyáše Korvína v roce 1490 se vláda vrací do rukou českého krále Vladislava Jagellonského a velehradský klášter se pokouší, ale marně, vykoupit své bývalé stěbořické panství zpět.

Hynčíkův syn Hynek Bírka z Násilé prodává v roce 1514 statky, tedy i Sádek, Bernardu Bruntálskému z Vrbna. Páni z Vrbna drží panství Heraltice, jehož součástí se stal v roce 1589 také Sádek, až do roku 1602. Potom se stává majitelem panství Zikmund Sedlnický z Choltic. Uvádí se, že v roce 1608 byla jména usedlíků v Sádku česká. Dalším majitelem panství se v roce 1611 stává Bohuslav Pavlovský z Pavlovic. Pak se v držení střídají Oppersdorfové a znovu páni z Vrbna. Zhruba od poloviny 17. století je Opavské knížectví řazeno již pevně do Slezska, země Koruny české, a tak se obyvatelé Sádku stávají Slezany. Od roku 1691 má obec vlastní pečeť (viz obr. v úvodu článku). V roce 1694 se přece jen vracejí velehradští cisterciáci a drží majetek až do roku 1767. Po opětovném panování pánů z Vrbna a krátce Mitrovských z Nemyšle a hraběnky Vilmy Kinské z Vchynic se v roce 1859 dostává majetek přes její dceru Rudolfinu do rukou Bellegardů, kterým patří až do roku 1945, kdy je zkonfiskován.

Do roku 1848 vykonává správu obce v zastoupení vrchnosti rychtář. Po zrušení patrimoniálního zřízení byla zavedena obecní samospráva. Prvním starostou v Sádku se stal sedlák Jan Gebauer. V letech 1850-1869 byl Sádek částí Velkých Heraltic, od roku 1869 byl samostatnou obcí. Součástí obce byl také Sádecký dvůr. V systému státní správy byl Sádek zařazen do politického okresu Bruntál a soudního okresu Horní Benešov.

Filiální kostel Nanebevzetí Panny Marie je největší pamětihodností vesnice (viz foto). Byl postaven v roce 1865 s klasicistickými prvky a stojí na místě staršího dřevěného kostela z roku 1461. O zdejší bývalé farnosti se dochovala zpráva, že v roce 1478 zde byl farářem Mikuláš, jenž spravoval zároveň faru v Heralticích. Po roce 1550 ovládli farnost luteráni, ale po roce 1618 a rekatolizaci se objevuje již jen jako filiálka Velkých Heraltic. (Více o tomto kostelu viz článek Kostel v Sádku.)

Vesnice je již zcela obydlena Němci, kteří ji nazývají Zattig. Živí se zemědělstvím. Všechno obyvatelstvo se hlásilo ke katolickému vyznání. V roce 1834 měla ves 64 domů a 462 obyvatel, v roce 1930 pak již 107 domů a 472 obyvatel. V roce 1925 vlastnila obec školu, kovárnu, hasičskou zbrojnici (viz foto z roku 1899), hostinec, dům pro chudé a kamenolom. V provozu byl také další hostinec a mlékárna. Blízko vesnice stály 3 větrné mlýny, ale žádný se do dnešní doby nedochoval. Německá škola byla v Sádku již v roce 1775, novou budovu měla od roku 1891, česká menšinová škola začala v roce 1927 v provizorních podmínkách v areálu Sádeckého dvora. Prvním učitelem byl Bedřich Jařabáč. V roce 1929 se učilo již ve vlastní budově v Sádku, kterou koupila a opravila Matice opavská. Mateřská škola byla rovněž v budově Matice. Česká menšina v Sádku má svůj začátek v roce 1927, kdy tu přišli první čeští osadníci Ladislav Verner, Ferdinand Orlík a František Mazur. V Sádeckém dvoře nedaleko obce se rozkládal panský velkostatek, jehož rozloha zabírala celou třetinu výměry obce. Po 1. pozemkové reformě byl rozparcelován, část přidělena zmíněným osadníkům a z největší části se stal tzv. zbytkový statek, jehož dlouholetým správcem byl Leopold Honzek. Němečtí obyvatelé se sdružují ve Spolku dobrovolných hasičů (1893), ve spolku honebním, jezdeckém a tělovýchovném, čeští v Matici opavské (1932).

Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 vykonávalo správu obce volené obecní zastupitelstvo, které ze svého středu volilo obecní radu za předsednictví starosty. Česká menšina měla v obecním zastupitelstvu jednoho zástupce. Nejsilnější stranou v meziválečné době byla Německá nacionální strana, později jednoznačně Sudetoněmecká strana, která se výrazně zasadila o rozbití Československa. Linie budovaných vojenských opevnění, probíhající nedaleko vesnice, nebyla již dokončena. Po mnichovské zradě a příchodu německé armády v říjnu 1938 byla česká škola v Sádku zavřena a přeměněna v obecní kancelář. České obyvatelstvo muselo obec opustit a jeho majetek byl zabaven. Ves byla osvobozena sovětskou armádou 6. května 1945. Nejdříve správu obce zajišťoval jmenovaný místní komisař a v roce 1946 byla vytvořena místní správní komise. V témže roce byl ustaven první místní národní výbor, jehož předsedou se stal Josef Stupeň. Po poválečných peripetiích byli v roce 1946 Němci odsunuti. Na jejich místa přicházejí noví osídlenci. Nejdříve hospodaří samostatně, ale potom jsou přinuceni hospodařit kolektivně. Až v září roku 1952 zakládají jednotné zemědělské družstvo a prvním předsedou se stává Josef Gebauer. JZD hospodaří samostatně do roku 1974, potom je sloučeno s JZD ve Velkých Heralticích a v roce 1976 se dále slučují s JZD Brumovice "Slezská Hořina". Honzkův statek byl v roce 1948 zestátněn a byl zařazen do Čs. státních statků. V roce 1977 byla farma statku přiřazena ke sloučeným družstvům. Po válce byla také znovu otevřena škola, do 1948 jako obecná, do 1961 národní a do roku 1973 jako základní devítiletá škola 1.-5. ročník. Dnes děti docházejí do školy ve Velkých Heralticích. V roce 1953 byla také otevřena mateřská škola, která byla v roce 1971 přemístěna do opravené budovy základní školy. Ve vesnici se stavělo - kulturní areál, kanalizace, parčík, vodní nádrž, prodejna Jednota v akci Z, a opravovalo - kulturní dům, požární nádrž.

Sádek se stává místní částí Velkých Heraltic v roce 1976 zřízením střediskové obce. Má svoje zastoupení v obecním zastupitelstvu společné obce, do níž patří ještě další vesnice Košetice, Malé Heraltice a Tábor. Dnes má Sádek 295 obyvatel. Ve vsi působila řada občanských organizací, některé jsou aktivní i po roce 1989. Sbor dobrovolných hasičů pořádá každoročně přebory a "krmášové" oslavy, myslivci zase střelecké dny a tradiční hony. Sdružení dobrovolníků pořádá každoročně adventní koncerty, chovatelé tradiční rybářské závody. V roce 2003 byla opravena požární zbrojnice, v roce 2007 horní a v 2010 dolní kaplička. V obci existuje více než desítka podnikatelských subjektů různých oborů a služeb.

Prameny a literatura:

Fajkus, Bohuslav: Sádek 1250-2010, z historie obce. Velké Heraltice-Sádek 2010.

Vodní mlýn v Rusíně

Mon, 21 Jun 2010 21:52:14 +0200

Mlýn stál v Rusíně již ve 14. století. Dosvědčuje to zmínka z roku 1352, kdy se tehdejší majitel Rusína Hynek z Hlubčic, zemský hejtman knížectví opavského, zavázal dodávat obilí ze svého rusínského mlýna klášteru v Hlubčicích pro výživu chudých dětí. K tomuto závazku se hlásil ještě v roce 1448 ochránce rusínského majetku, patřícího v té době již rektorátu kaple sv. Anny v Olomouci, Jindřich Sup z Fulštejna. Závazek zůstal zachován i když mlýn přešel do majetku rusínské rychty. (O historii Rusína viz více v článku Rusín-historie a současnost.) Od roku 1874 byl majitelem mlýna popisné číslo 69 v Rusíně František Hirmke. V roce 1927 bylo vodní právo, vedené ve vodní knize v Krnově pro moravskou část pod položkou 33, přepsáno na Julia Richtera. V roce 1937 jsou vedeni jako majitelé mlýna Karel a Anna Richterovi. Mlýn byl zničen na konci 2. světové války, mlynář Karel Richter byl zabit sovětskými vojáky a pochován v blízkosti mlýna. Dnes na místě, kde stál mlýn, nalezneme jen nepatrné stopy po základech budov. (Pohled na mlýn viz foto.)

Mlýn sloužil rusínskému velkostatku a místním sedlákům ke zpracování vypěstovaného obilí. Nedaleko stály konkurenční mlýny v Hrozové a Matějovicích, oba rovněž na potoku Hrozová. V Rusíně navíc stál na kopci větrný mlýn. Pojďme se o vodním mlýnu v Rusíně dovědět něco více. K tomu využijeme technickou zprávu zhotovenou Bedřichem Bergerem z Moravské Ostravy v roce 1937.

Vodní dílo se skládalo z těchto částí:

- jez na potoce Hrozová,

- nápustné stavidlo u jezu,

- náhon s rybníkem,

- stavidla u mlýna a jalová výpusť,

- vodní motor,

- mlýnský odpad.

Jez

Voda pro mlýn se odebírá z hrozovského potoka v místě, kde je potok zaříznutý do pravého svahu údolí. Jez je postaven podélně na levém břehu a kolmo na něj se napojuje napouštěcí zařízení. Jez je z masivní zdi z lomového kamene o tloušťce 0,7 m omítnuté cementovou maltou. Široký je 3,15 m a jeho přepadová hrana (koruna) je 0,7 m nad dnem odpadu za jezem. Jez je prodloužen o bočnici proti směru toku potoka asi o 2 m, rovněž o tloušťce 0,7 m a její výška je o 0,36 m nad korunou jezu. Druhá bočnice po směru toku je dlouhá 3,28 m o tloušťce 0,6 m a výšce 0,6 m nad korunou jezu.

Asi 12 m proti proudu se na levém břehu nachází primitivní jez z valounů, jehož nepravidelná výška je asi ve stejné úrovni jako výška hlavního jezu. Slouží jako odlehčující přepad při větším stavu vody. Přebytečná voda odtéká do potoka asi 20 m dlouhou odlehčující strouhou Při nedostatku vody se zvyšuje hrana tohoto jezu valouny a zeminou. (Situaci jezu na hrozovském potoce viz obr.)

Nápustné stavidlo u jezu

Nápustné zařízení je z masivní zdi o tloušťce 0,54 m, která je postavena kolmo na jez a tím také kolmo na směr toku vody. Nápustný otvor leží v této zdi pod vodou a má rozměr 0,83 x 0,33 m. K uzavření tohoto otvoru slouží jednoduché stavidlo z prken opatřené dřevěnou rukojetí. Rukojeť se pohybuje v železné svorce a dá se upevnit zastrčeným hřebem ve svorce.

Náhon s rybníkem

Náhon vede podél pravého svahu údolí potoka Hrozová a je dlouhý 406,2 m. Spád dna na této délce je 0,37 m. Břehy náhonu jsou zarostlé trávou, dno zaneseno bahnem. Náhon nebo-li mlýnský potok se před mlýnem rozšiřuje na rybník, který má plochu 240 m² a v kterém se za suchého počasí voda shromažďuje. Majitel mlýna je povinen udržovat náhon v řádném stavu a je oprávněn vyhodit bahno při čištění dna na oba břehy náhonu. Podél náhonu vede příjezdová cesta od Hrozové k mlýnu a pokračuje do Rusína. Přes náhon se dá přejít po můstku a po pěšině šikmo přes louku přijít k můstku přes potok Hrozová. Takto měli rusínští cestu do hrozovského kostela nejkratší a nemuseli překonávat strmé stoupání po silnici Rusín-Hrozová.

Stavidla u mlýna a jalová výpusť

Z rybníka se přivádí voda k vodnímu kolu nejdříve betonovým žlabem širokým 0,8 m a dlouhým asi 17 m a potom dřevěným žlabem dlouhým 3 m. V betonovém žlabu se nachází stavidlo z prken a s dřevěnou rukojetí sloužící pro vzdouvání vody v mlýnském rybníku. Zhruba 10 m za ním je další dřevěné stavidlo, které slouží k zastavení přítoku vody na vodní kolo za současného otevření stavidla jalové výpusti k odvedení vody mimo mlýn. Jalový žlab je zprvu z lomového kamene a cementové omítky, dále ze zdi z kamene nasucho a ještě dále vede v zemině.

Vodní motor

Voda padá shora na dřevěné lopatkové kolo o ø 3,75 m a má 48 lopatek. Lopatky jsou 0,83 m dlouhé a zhruba 0,35 m široké. Kolo je nasazeno na dřevěném hřídeli, který přenáší kroutící moment na velké dřevěné kolo s bočním ozubením a z něho ocelovými ozubenými koly a řemenicemi na 3 stroje: na mlýnské složení se svislým hřídelem, na další složení pro čištění obilí nebo alternativně na pohon mlátičky pomocí axiálně přestavitelného ozubeného kola a řemenice. V mlýně se nachází ještě druhá komora pro vodní kolo, které zde dříve stávalo. Spád u mlýna, tj. rozdíl hladin vrchní a spodní vody, nebo také rozdíl mezi dnem náhonu a odpadu, byl naměřen v hodnotě 4,12 m.

Mlýnský odpad

Odpad vede uzavřeným kanálem širokým 1,5 m a vysokým 1,44 m. Boční stěny jsou z lomového kamene a strop tvoří válená klenba s náspem. Dále pokračuje v zemině a zprava do něj ústí Rusínský potok. Mlýnský odpad asi po 180 m končí v potoku Hrozová. (Situační plán vodního díla viz obr.)

Mlýnský cejch

Na mlýnu je připevněn fixní bod, ke kterému se vztahují výšky důležitých částí vodního díla. Horní hrana tohoto fixního bodu je o 0,155 m výše než přepadová hrana jezu. Tvoří jej vykovaná koule o ø 6 cm a k ní přivařený svorník s kotvičkami dlouhý 12 cm. Byl zazděn do severozápadní venkovní zdi mlýnské budovy dlouhé 21 m tak, aby vyčníval jen konec s koulí. U něho byla na zdi připevněna tabulka se začátečními písmeny majitelů mlýna K.u.A.R.1936. Připevnění fixního bodu i tabulky se konalo v březnu 1936 za účasti Adolfa Peschkeho, obecního radního z Rusína, Karla a Anny Richterových, majitelů mlýna a Ing. Bedřicha Bergera, úředně oprávněného civilního stavebního inženýra.

Závěr

Rusínský mlýn zmizel takřka beze stopy. Pamětníků, kteří jej mohou pamatovat, je asi už velice málo. Snad potomci původních německých obyvatel mohou nést vzpomínky z vyprávění svých předků a snad nějaká zažloutlá fotografie zachytila momentky z doby, kdy mlýnské kolo "klapalo". Bohužel v tomto specifickém kraji zmizely i mnohé jiné stavby. Mezi nimi např. i mlýny v Hrozové a Matějovicích, o větrném mlýnu v Rusíně ani nemluvě. A tak jen archivy zůstanou posledním místem nesoucím důkazy, že tyto zajímavé stavby vůbec existovaly.

Prameny

SOkA Bruntál, Okresní úřad Krnov

Johanité v Hrobníkách

Fri, 19 Mar 2010 15:41:43 +0100

Stručná historie johanitů.

Středověké řeholní společenství johanitů vzniklo v Jeruzalémě v období krátce po 1. křížové výpravě ze staršího špitálního bratrstva, založeného původně kupci z italského přístavního města Amalfi. Za zakladatele je považován benediktin Gérard Tonque. Špitální společenství se poté militarizovalo a společně s templáři představovalo hlavní vojenskou sílu křesťanských státečků v Palestině. Postupný úpadek těchto státních útvarů a jejich definitivní konec v roce 1291 donutil johanity hledat novou orientaci pro další plnění svého poslání.

Nalezli ji na ostrově Rhodu v Egejském moři, formálním panství byzantského císaře, který rytíři Řádu sv. Jana Jeruzalémského s pomocí Janovanů v letech 1506-1509 obsadili. Vybudovali zde řádový stát, vlastně základnu dalšího boje s Turky, kteří získali na Byzantské říši v podst. celou Malou Asii a v roce 1453 se jim podařilo dobýt i Konstantinopol. Z tohoto ostrova vedli johanité účinné bojové akce a poutali tak značnou část tureckých sil, jež by jinak mohly být použity v boji s italskými námořními městy či s národy na Balkánském poloostrově. V roce 1522 byli Turky z ostrova Rhodos vyhnáni, ale získali od císaře Karla V. Habsburského ostrov Maltu jako svou novou základnu. Od té doby byli nazýváni také maltézskými rytíři a jejich znak - osmihrotý kříž - byl nazýván maltézským křížem (viz obr.).

Johanité v Evropě.

Zároveň však řád už v té době obhospodařoval v Evropě nemalé majetky a zabýval se i dalšími činnostmi typickými pro duchovní řády. Johanité se na svých majetcích věnovali duchovní a případně i špitální péči či školní výchově, ovšem většinou jen v míře nezbytně nutné. Sami obvykle špitály ani nezakládali. Nelze zcela vyloučit skutečnost, že panovníci rádi předávali johanitskému řádu pohraniční území vhodné ke kolonizaci, aby tyto oblasti používaly výhod ochrany církve a kanonického práva v době případného vpádu ze sousední země. Tradují se také jejich zásluhy k ochraně hranic a cest. Johanité však spíše udržovali majetky v evropských státech především proto, aby je užívali jako ekonomickou základnu pro svoji aktivitu v místech střetu s islámem, tj. nejdříve ve Svaté zemi a později na Rhodu. Vydržování ozbrojených oddílů by je příliš finančně vyčerpávalo a navíc šlo o činnost, kterou měl ve středověku z principu zajišťovat panovník. Např. komendy na severu Moravy by neorganizovaly ochranu proti slezskému území, kde se nacházely johanitské domy, které náležely ke stejné administrační struktuře.

V Evropě mají sídla hlavně v Itálii, Francii, Španělsku, dále v Anglii, Německu. Odtud pronikají dál na východ Evropy. Do Slezska přišli již v 1. polovině 12. století a někdy před rokem 1166 obdrželi od knížete Jindřicha Sandoměřského ves Zagość v Malopolsku. V roce 1187 dostali kostel sv. Michaela archanděla v Poznani (johanity přejmenovaný na sv. Jana Jeruzalémského) a mnoho dalších kostelů, klášterů a vesnic. Do Čech přišli johanité za krále Vladislava II., který se s nimi mohl setkat během 2. křížové výpravy, kolem roku 1169 a to do Prahy. Zakládají dále komendy v Horažďovicích, Mladé Boleslavi, Černém Dubu, Žitavě a Kladsku. Ve 12. století pronikají také na Moravu a zakládají komendy v Ivanovicích, Horních Kounicích, Přibicích a také v Hrobníkách. V roce 1213 uděluje moravský markrabě Vladislav Jindřich johanitům privilegium, že mohou zakládat vlastní vsi a usazovat v nich Němce. Začíná období tzv. velké kolonizace rozsáhlých území a s ní proud německých kolonistů přicházejících na Moravu. Tak také vznikla hrobnická komenda johanitů s městem Hlubčicemi a membrem Opavou. Ke komendě patřilo postupně 12 vesnic (nebo jejich částí): Lysotice, Šimborn, Novosady, Dětmárov, Babice, Bernartice, Jaronov, Lidměřice, Drslav, Vávrovice, Vršovice a Malé Hoštice. Na protilehlé straně moravských hranic, v Opolsku, ležela komenda johanitů v Makově a ještě dále komenda v Kozlí.

Ve 14. století byly vytvořeny dvě organizační jednotky - německé a české převorství. K českému převorství patřila území Čech, Moravy, Slezska s Velkopolskem, Rakouska s Korutanskem, Štýrskem a Kraňskem. Na území Čech bylo 11 komend, na území Moravy 9 komend - Ivanovice-Orlovice, Horní Kounice, Přibice, Staré Brno, Kroměříž, Mutěnice, Brtnice, Hrobníky-Hlubčice, Opava. Komendy hrobnická a opavská však byly organizačně zařazeny do slezské části, kde bylo ještě dalších 10 komend. V čele tohoto teritoria stál převor, označení velkopřevor se používalo až od 17. století. Ve středověku se také nepoužívalo rozdělení na tzv. kněžské a rytířské komendy. V hodnosti komtura, správce komendy ve jménu převora, se mohli tedy střídat kněží i rytíři.

Z 12 komend českého převorství ve Slezsku mělo školu 9 komend a to Střihom, Břeh, Hlubčice, Kladsko, Vratislav, Rychbach, Goldberk, Lemberk, Malá Olešnice. Možná i ve zbylých třech, ale nejsou dochovány prameny. Zpočátku pocházeli učitelé z johanitského konventu, od 14. století to byli také učitelé z měst, často s akademickou hodností.

Johanité v Hrobníkách.

První písemná zmínka o moravských Hrobníkách je z roku 1239 v listině Měška II. Opolsko-Ratibořského, kde jsou zapsány jako Hrobnic. V roce 1259 hrobnickým johanitům udělil král Přemysl II. Otakar právo patronátu nad farním kostelem v Hlubčicích (viz foto). Na starost dostali

také špitál sv. Jana Evangelisty založený královnou Kunhutou. Tím se na čas spojily dějiny Hrobníků a Hlubčic. Farní kostel Narození Panny Marie pochází z 13. století a hlubčická farnost patřila k biskupství olomouckému, stejně jako celé území Hlubčicka či Ketřska. Probošty hlubčického kostela byli často právě hrobničtí komtuři.

Johanité si v Hlubčicích zřídili řádový dvůr, kde se usadili. Stál v místě dnešního náměstí Armii Krajowej. V roce 1282 se však vyhrotila nevraživost hlubčických občanů ke komendě johanitů v Hrobníkách, chráněné různými imunitami a držící navíc tolik výsostný patronát kostela v jejich městě. Letité výhrady časem přerostly v otevřené nepřátelství, jehož projevem bylo přepadení a vydrancování johanitského sídla. Příměří musel zprostředkovat sám kníže Mikuláš I. Opavský a ve snaze neztratit přízeň ani jedné ze soupeřících stran sjednal i finanční satisfakci ve výši 20 hřiven.

Od roku 1282 měli johanité na starost školu v Hlubčicích. Po roce 1282 byly v městských hradbách vytvořeny dvě branky pro vypouštění dobytka z johanitského dvora na pastvu.

Po vzniku Opavského knížectví v roce 1318, které bylo vyčleněno z Moravy, patřily územně Hlubčice i Hrobníky do tohoto knížectví. Město Hlubčice bylo druhým největším městem knížectví a také sídlem zemského hejtmana. V letech 1377-1503 bylo dokonce sídlem samostatného knížectví. Opavský kníže Mikuláš II. již kolem roku 1351 svěřil hrobnickým johanitům dohled nad špitálem sv. Mikuláše v Opavě. V roce 1359 vystavěl Mikuláš II. pro johanity v Opavě nový kostel sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty a někdy mezi léty 1368-1376 byla u tohoto kostela zřízena samostatná komenda, znamenající konec hrobnického membra v Opavě. Zde je vhodné se zmínit, pro představu, jaké byly asi kapacity středověkých špitálů. Např. v opavském špitále bylo místo pro 13 žen. Nemocní měli také zajištěnou stravu, bylo to jedno masité jídlo denně a dva chleby týdně.

V roce 1448 se v Hlubčicích uchytili františkáni, jejichž konvent byl osazen z Kozlí. V roce 1501 postavili johanité vedle farního kostela pozdně gotickou kapli sv. Fabiána a Šebestiána. V 1. polovině 16.století (1535), kdy Hlubčice ovládli luteráni, odešli johanité zpátky do Hrobníků. Vyklidili řádový dvůr, z kterého se postupně stávala ruina.

V Hrobníkách postavili špitál. V roce 1551 dal komtur Jiří Pruskovský z Pruskova postavit v

Hrobníkách zámek (viz foto) na místě předchozího statku z 15. století. Nad vchodem do zámku je vsazena kamenná deska komtura (viz foto) s jeho erbem (využívajícím symbolů starého rodového erbu - jelena a podkov) a datem výstavby. Komtur porušil slib čistoty a oženil se s velkou slávou v Praze v roce 1568 s baronkou Ursulou z Lobkowicz. Papež Řehoř XIII. jej v roce 1579 sesadil z úřadu, ale komtur zůstal v úřadu až do konce života. Stihl ještě postavit kostel sv. Kateřiny v blízkých Babicích.

V roce 1639 byl komturem Adam Vratislav z Mitrovic, který byl zároveň zplnomocněným

preceptorem českého převorství johanitů. Na počátku 18. století komtur hrabě Herberstein založil u zámku ohrazenou okrasnou zahradu a oranžérii. V rozlehlém lesíku směrem na Bernartice stála sloupová Sibylina svatyně, v níž byla umístěna její socha. V blízkém rybníčku chovali kapry.

Po roce 1742, kdy došlo po válce rakousko-pruské k dělení Slezska, zůstala část opavského knížectví v pruském záboru. Stará hranice na řece Pštině byla totiž ignorována a nově vytýčená posunuta dále na západ až k řece Opavě. Hlubčicko, včetně Hrobníků a devíti vesnic k nim patřících, je tedy od té doby součástí Pruska a následně Německa až do roku 1945. Význam města Hlubčic upadl a už nikdy nezaznamenal takové důležitosti, jakou měl ve středověku. Město a posléze celé Hlubčicko bylo poněmčeno. Velkorysé kolonizační povolenky z 13. století k usazování Němců se během staletí proměnily na nekompromisní germanizační diktát německé většiny. V roce 1810 byla johanitská komenda v Hrobníkách pruskými úřady na základě sekularizace zrušena.

V roce 1813 koupil ves Hrobníky královský tajný rada Bedřich Vilém Bernard von Prittwitz. Za Prittwitzů zmizely exotické rostliny i oranžérie. Později se majitelem Hrobníků stal Mendel Samuel Berliner, Žid z Prudnicka. Dal zbourat druhé patro zámku, zasypat rybník, vykácet lesík a zlikvidovat Sibylinu svatyni. V meziválečné době ve 20. století se v zámeckém rytířském sále nacházela vyhlášená restaurace. Tehdejší majitel přistavěl k zámku na západní straně altán. Po 2. světové válce zámek několik desetiletí chátral. Teprve až v roce 1993 byl opraven a další opravy jej ještě čekají.

Poblíž zámku se nachází johanitský kostel Stětí sv. Jana Křtitele, patrona johanitů. Jejich znak, osmihrotý kříž, najdeme i na kostelní věži a střeše. V roce 1700 nechal komtur Zikmund baron Thun kostel, v roce 1586 přestavěný, zbořit a vystavět nový větší kostel z kamene a cihel. Věž byla později přestavována, zachována je jen část věže z 16. století. V roce 1904 byl kostel po zbourání presbyteria a zákristie zvětšen směrem východním a získal tak dnešní podobu. Hlavní oltář je zasvěcen patronu kostela a vytvořil jej v roce 1884 německý řezbář Paul Ondrusch (1875-1952) z Hlubčic. Na kazatelně je umístěn obraz Matky Boží Čenstochovské z počátku 18. století, který s sebou přinesli osadníci z Nastasova na Tarnopolsku po 2.světové válce. Na stěnách v kostele jsou upevněny náhrobní desky hrobnických kněží z 19.-20. století. Zvenčí u apsidy stojí památník padlých hrobnických obyvatel v 1. světové válce.

Kdy přesně vznikl v Hrobníkách kult svaté Barbory se neví. Zachovala se však zpráva z osoblažské

děkanské matriky z roku 1691, že na udržení kapličky sv. Barbory a vedle ní tryskajícího pramene byl určen kapitál ve výši 2314 zlatých. V roce 1697 založil správce farnosti Ondřej Antonín Lassmann v Hrobníkách bratrstvo sv. Barbory, které bylo potvrzeno papežem. Barokní kaple sv. Barbory byla postavena v roce 1701 za komtura Thuna. Dnešní podobu (viz foto) získala po důkladné revitalizaci, na střeše vidíme maltézský kříž.. Byla také restaurována socha sv. Barbory zhotovená Paulem Ondruschem. Už v 19. století lidé věřili, že voda ve studánce u kaple má blahodárný účinek na žaludek a na zrak a tak přitahovala poutníky z celého Slezska. Dnes se však voda ze studánky nepoužívá.

V roce 1785 postavili johanité v Hrobníkách velkou budovu fary pro své farní administrátory, zvenčí je dnes v poněkud pozměněné podobě. Nedaleko stojí neogotická budova starého špitálu postavená v roce 1891 na místě dvou původních johanitských špitálů. Jako ošetřovatelky zde působily řeholní sestry alžbětinky. Dnes budovu užívá místní škola.

Na nedalekém mostě zvaném Pastýřský stála donedávna socha sv. Jana Nepomuckého z 18. století. Kult Jana Nepomuckého je velice silný nejen na Hlubčicku, ale v celém Slezsku. Jeho sochy nacházíme zde v Hrobníkách, ale také např. v Šimbornu, Vladěníně, Bavorově, Ratiboři atd. Socha byla v roce 2006 z mostu odebrána k provedení její konzervace.

Po stopách johanitů na hrobnickém obvodu.

1. Nedaleko na západ od Hrobníků se dostaneme do Šimbornu (dnes Debrzyca). První zmínka o vsi je z roku 1265 a byla vlastnictvím johanitů až do roku 1810. Uprostřed vsi stojí kostel sv. apoštola Jakuba Staršího a na jeho střeše vidíme maltézský kříž. Byl postaven na přelomu 16. a 17. století v goticko-renesančním slohu a dnes je jeho zevnějšek úpravami pozměněn.

2. Polní cestou je možné se dostat do zaniklé vsi, kterou po válce její noví osadníci nazvali Novosady. Původní vesnice byla postavena za komtura Herbersteina na počátku 18. století. Obyvatelé v roce 1930 postavili na místě dřevěné kaple z roku 1846 novou zděnou kapli zasvěcenou sv. Tereze. Na kapli je upevněna deska se jmény padlých v 1. světové válce. Polští osadníci se posléze z vesnice odstěhovali a domy byly rozebrány. Jen někde jsou vidět základy těchto domů a staré ovocné stromy z bývalých zahrad.

3. Ves Lysotice je zmiňována poprvé v roce 1377. Její kostel, zasvěcený Pozvednutí svatého kříže, byl postaven v 2. polovině 15. století. Z té doby se zachovala kamenná křtitelnice. Ves osídlili po roce 1945 vojenští vysloužilci z 1. polské armády a v 70.letech ji navštívil jejich bývalý velitel generál Zygmunt Berling.

4. V Dětmárově byl v 2. polovině 18. století postaven johanity kostel sv. archanděla Michaela původně v barokně-klasicistním slohu. Ve 2. světové válce byl však zničen a do dnešní podoby byl znovuvybudován v roce 1955. Na střeše je možné opět vidět maltézský kříž. Hlavní oltář zdobí obraz patrona kostela namalovaný v 2. polovině 18 století. Střechu brány hřbitova zdobí rovněž maltézský kříž. Uprostřed hřbitova stojí kříž z roku 1898 s nápisy německými i polskými. V Dětmárově žili a hospodařili Němci a Poláci společně.

Hlubčicko bylo územím, kde se stýkaly čtyři kultury: německá, česká, polská a židovská. Podle předválečného hlubčického katechety Aloise Mohla se na území okruhu hrobnické komendy mimo němčinu používal i jazyk polský a nářečí moravské. Postupující germanizace omezila používání polského jazyka a nářečí tzv. Moravců. Na počátku 19. století byly Jaronov a Dětmárov úplně polské, Lidměřice byly převážně moravské, na ostatním území převládal německý jazyk.

5. Bavorov sice nepatřil johanitům, ale patřil jim Jaronov, který je dnes součástí Bavorova. V Jaronově stojí novogotická kaple Srdce Ježíšova postavená v roce 1889. Před kaplí stojí 2 barokní sochy na podstavcích s nápisy v moravském nářečí. Jedna znázorňuje sv. Jana Nepomuckého a je

z roku 1767, druhá sv. Floriána z roku 1768 (viz foto).

Ve vlastním Bavorově kromě kamenného farního kostela existuje také kostel dřevěný sv. Josefa z 18. století. Na kříži před kostelem i uvnitř na obraze najdeme německo-moravské nápisy. Na hřbitově u kostela je pochován jazykový badatel Hlubčicka Felix Steuer (1889-1950), rodák z nedalekého Sulkova. Vystudoval slovanskou filologii na vratislavské univerzitě a působil jako učitel a ředitel na gymnáziích v Katovicích. Za jeho dětství se v Sulkově mluvilo polsky, ale po zesílení germanizace se obával, že polština zanikne. Stejně jako moravština, kterou se mluvilo v Bavorově a Jaronově. Proto psal knihy a slovníky. Např. Sulkovský dialekt, Bavorovské nářečí nebo Bránické podřečí, které bylo v roce 1932 z rukopisu přeloženo do češtiny.

6. Babice už ve 13. století patřily k hrobnické komendě. Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské vybudoval v 16. století komtur Jiří Pruskovský. Po čase se ukázalo, že je malý, proto byl zbořen a v pol. 18. století postaven nový. U kostela je instalována deska připomínající oběti v Tarnopoli, kde ukrajinští nacionalisté vyvraždili obyvatelé polské národnosti. Ti co přežili se usadili v Babicích a Bernarticích.

7. V Bernarticích mají kapli svaté Trojice z roku 1768.

8. V Lidměřicích také stála barokní kaple svaté Trojice, která byla označena maltézským křížem. Po vybudování velkého kostela ve vesnici však ztratila na významu a nakonec byla v roce 1960 zbořena.

9. Drslav patřila hrobnickým křížovníkům od roku 1256, ale ti ji již v roce 1437 prodali opavskému knížeti Vilémovi.

Stezka johanitů

Na záměru zřídit Stezku johanitů po celém hrobnickém okruhu začala pracovat Společnost milovníků muzea a Hlubčicka v roce 2007. Stezka bude začínat u kostela v Hlubčicích a trasa povede nejdříve do Hrobníků. Celá trasa bude označena tabulkami s nápisem Szlak joannitów.

Johanité dnes

V Hrobníkách sice komenda byla zrušena v roce 1810, ale johanité fungují dodnes. Oficiální název řádu je Suverénní řád maltézských rytířů. Existuje nadále české velkopřevorství a v Polsku, po peripetiích s polským velkopřevorstvím vzniklém v roce 1775, následným jeho spojením s nově vzniklým velkopřevorstvím ruským a podřízením pruským úřadům, vznikl v roce 1927 Svaz polských rytířů maltézských, znovuobnovený v roce 1992.

Prameny a literatura

Heś, R.: Joannici na Śląsku v średniowieczu. Kraków 2007.

Historie Hlubčic, dostupná na webu glubczyce.pl

Müller, K.- Žáček, R. a kol.: Opava. Praha 2006.

Na stezce johanitů, dostupné na webu tvglubczyce.pl

Nicole [Nicolle], David: Rytíři řádu johanitů. Praha 2010.

Pořízka, J.: Maltézští rytíři v Čechách a na Moravě 1870-1998. Olomouc 2002.

Skřivánek, J.: Rytíři svatého Jana Jeruzalémského u nás. Praha 1995.

Šimák, J.V.: Pronikání Němců do Čech. Praha 1938.

Waldstein-Wartenberg, B.: Rechtsgeschichte des Malteserordens. Wien 1969.

Waldstein-Wartenberg, B.: Řád johanitů ve středověku. Praha 2008.

Příloha 1: Slovník míst česko-polský

Babice - Babice

Bavorov - Baborów

Bernartice - Bernacice

Břeh - Brzeg

Dětmárov - Dziećmarów

Drslav - Dzierźyslaw

Goldberk - Zlotoryja

Hlubčice - Głubczyce

Hrobníky - Grobniki

Jaronov - Jaroniów

Katovice - Katowice

Ketř - Kietrz

Kladsko - Kłodsko

Kozlí - Koźle

Lemberk - Lwówek

Lidměřice - Ludmierzyce

Lysotice - Lysięncice

Makov - Maków

Malá Olešnice - Oleśnica Mała

Novosady - Nowosady

Pruskov - Prószków

Rychbach - Dzierźoniów

Střihom - Strzegom

Sulkov - Sułków

Šimborn - Debrzyca

Vladěnín - Włodzienin

Vratislav - Wrocław

Příloha 2: Mapa hrobnického okruhu na současné mapě Polska

Bruno ze Schauenburka

Thu, 28 Jan 2010 21:45:58 +0100

Bruno ze Schauenburka (asi 1205-1281) - 17. biskup obnovené olomoucké diecéze v letech (1245)1247 -1281.

Narodil se jako třetí syn hraběte Adolfa III. Schauenbursko-holštýnského a Adelheidy z Querfurtu. Otec byl jedním z obnovitelů řádu německých rytířů v letech 1190-1191 za 3. křížové výpravy. Brunův bratr Adolf se stal po smrti otce hrabětem Adolfem IV. Hrabství Schauenburk se nachází v Dolním Sasku. Ze schauenbursko-holštýnského rodu vzešlo ještě dalších 12 biskupů a arcibiskupů.

Vzdělání získal pravděpodobně na katedrální škole v Magdeburku pod dohledem svých vlivných querfurtských příbuzných. V roce 1229 se stal proboštem kapituly v Lübecku a také současně kanovníkem metropolitní kapituly v Magdeburku. Již v roce 1236 byl kapitulním proboštem v Hamburku. Už jako lübecký probošt se stal horlivým straníkem papeže Řehoře IX. (papežem 1227-1241). V roce 1238 se stal Bruno proboštem v Magdeburku. Při této volbě byl však jeho protikandidát Albrecht z Gleichenu zabit a Bruno musel uprchnout. Navíc byl magdeburským arcibiskupem Wilbrandem z Käfernburgu exkomunikován. Bruno však odešel k papeži do Říma a za nemalé částky peněz dosáhl u něj odpuštění. Současně využil konfliktu mezi Štaufy a papežskou kurií ve svůj prospěch a pro zájmy rodu Schauenburků. V roce 1244 jej nový papež Inocenc IV. jmenoval papežským kaplanem. V roce 1245 jej pak tentýž papež jmenoval olomouckým biskupem. Trvalo však dva roky, než se mohl svého úřadu plně ujmout, než byl uznán také českým králem Václavem I.

Biskupský stolec v Olomouci byl totiž již obsazen a to hned dvěma biskupy. Když biskup Robert (biskupem 1201-1240) v roce 1240 nejdříve na svůj úřad abdikoval a v témže roce i zemřel, zvolili olomoučtí kanovníci novým biskupem přerovského arcijáhna Viléma. Mohučský arcibiskup Siegfried III., nadřízený biskupů v českých zemích, však volbu neuznal, protože kanovníci byli u něho v nemilosti. Jmenoval biskupem hildesheimského kanovníka Konráda z Friedberka. Ten si násilím sjednal vstup do kostela a uvěznil některé ze svých odpůrců. Viléma a jeho příznivce zbavil úřadů.

Král Václav I. podporoval Konráda. Papež Inocenc IV. během zasedání 1.lyonském koncilu, který začal v roce 1245, však Konráda sesadil a Viléma přinutil k rezignaci. Z vlastní moci pak jmenoval biskupem Bruna. Bruno uměl sice shánět beneficia, ale byl také zapleten v některých choulostivých aférách, jako např.ve finančních závazcích u římských peněžníků, a to i jménem města Magdeburka. Rozhodující však bylo, že byl věrným stoupencem papeže.

Samovolné papežovo zasahování do práv českých, mezi něž patřilo i právo olomoucké kapituly svobodně volit biskupa, nemohlo působit příznivě. Král Václav I. toto jmenování neuznal, zejména když se biskup Konrád ve funkci dobře osvědčil. V roce 1246 musel papež dokonce povolit Brunovi, aby směl svolat kněze z diecéze k sobě, protože vstup do diecéze neměl povolen. Pražský biskup Mikuláš z Riesenburka dostal dokonce nařízeno vyhlásit interdikt na celé české království, což ale odmítl a za to byl suspendován. Bruno se s těmito kroky ztotožnil. Až v roce 1247 nakonec sám král Václav přiměl Konráda k odstoupení a za to mu sjednal různé náhrady a satisfakce. Bruno se tak mohl po dvou letech konečně ujmout svého úřadu.

Bruno si brzy získal i přízeň krále Václava I. Postavil se na jeho stranu za povstání jeho syna Přemysla a později přispěl k usmíření otce a syna. Bojů mezi nimi využil také k svému prospěchu už v roce 1248, když se zmocnil některých statků na Moravě včetně Osoblažska, které Přemysl dříve daroval svým stoupencům.

Bruno se ve své diecézi aktivně zabýval reformou církevní správy. Začal obnovovat a zřizovat nové děkanáty. V roce 1248 se domáhá placení plných desátků, které mu jeho diecesáni odpírali. Zřídil úřad biskupského soudce tzv. oficiála. Podle Brunova nařízení z roku 1252 se měly pravidelně konat biskupské synody, první se konal v Kroměříži v roce 1253. V polovině 50. let zřídil arcijáhenství v Opavě, prvním arcijáhnem byl Heidolf z Kroměříže. Založil také úřad scholastika, který měl na starost kapitulní školu. Prvním scholastikem se v roce 1255 stal Konrád, který přišel s Brunem z Magdeburku a byl již v roce 1250 jmenován olomouckým kanovníkem. S scholastikem Konrádem se setkáváme také v roce 1266, kdy jeho jméno figuruje na listině biskupa Bruna, kterou uděluje léno v Matějovicích na Osoblažsku Dětřichovi z Brocku, z rodu Fulštejnů. Biskup Bruno se zabýval také správou biskupského majetku, který významně rozšířil a zvelebil. Své statky často osobně navštěvoval, např. v roce 1269 jej můžeme zastihnout v Ketři a v roce 1279 v Osoblaze, vždy v doprovodu svých úředníků a také manů z Fulštejna, hradu na Osoblažsku.

Po požáru katedrálního kostela sv. Václava v Olomouci (postaveného v roce 1140 biskupem Jindřichem Zdíkem) v roce 1265, tento obnovil již v gotickém slohu. Původní ves Kroměříž povýšil v roce 1260 na město s hradem (dnes arcibiskupský zámek) a zřídil zde kolegiátní kapitulu, manský soud a poručil vysadit vinohrady. Byl také hlavním iniciátorem kolonizace středověké Moravy, pomocí lenního systému hlavně kolonizoval dosud méně obydlené oblasti v pohraničí na severu. Udělováním lén stupňoval výnos biskupského pozemkového majetku a zajistil si tím také posílení svého vojska. Mnozí lenníci přišli s Brunem s Vestfálska a Dolního Saska z okruhu mindenského biskupství a s nimi mnoho kolonistů do nových osad. V jeho listině z roku 1267, známé jako závěť biskupa Bruna, jsou zmíněny kolonisty založené osady na Ostravsku a Osoblažsku. Na Moravě založil také hrady Mírov, Blansek, Fulštejn, Šaumburk a další. Založil město Místek a podílel se také na založení města Uherské Hradiště. V roce 1269 při založení města Brušperka nařídil, aby převzalo městské právo z Opavy, protože považoval opavskou verzi magdeburského práva za dobře prověřenou. V roce 1273 vydal památnou zprávu o stavu českých diecézí.

Po Václavově smrti si biskup Bruno uměl získat přízeň i mladého krále Přemysla Otakara II., stal se jeho rádcem a diplomatem a oporou královské moci na Moravě. V letech 1254-1255 (při níž bylo založeno město Královec) a znovu 1267-1268 doprovázel krále na křížových výpravách do Pruska. Spolu s králem neúspěšně usiloval u papeže o povýšení olomouckého biskupství na misijní arcibiskupství, zaměřené na evangelizaci Pruska. Pro Přemysla však znovu získal Štýrsko a v letech 1262-1269 tam zastával funkci zemského hejtmana. Vystřídal v ní zemřelého Voka I. z Rožmberka, s nimž se setkal na výpravě do Prus. Při správě Štýrska mu výrazně pomáhali i jeho vazalové, hlavně jeho jídlonoš Herbord z Fulštejna. Podařilo se mu také dojednat sňatek krále s Kunhutou, vnučkou uherského krále Bély IV. Později hájil Přemyslovy zájmy v boji o římskou královskou korunu u papežské kurie. Roku 1274 vystoupil na 2.koncilu v Lyonu, kde měl za úkol obhájit neplatnost říšské volby Rudolfa Habsburského (římským králem 1273-1291), to se mu však nepodařilo. Volby římského krále ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1273 se totiž Přemysl neúčastnil a své kurfiřtské právo dokonce delegoval na babenberského biskupa Bertholda, protože v tu dobu bojoval v Uhrách. Brzy se ukázalo, že dosud takřka neznámý Habsburk bude velmi silným protivníkem. Biskup Bruno často stál v čele přemyslovských vojsk, byl spíše politikem a válečníkem než duchovním, ale v té době to nebylo nic neobvyklého. Např. se zúčastnil bitvy u Kressenbrunnu v roce 1260, podporoval krále při válečných taženích v roce 1266 do Bavorska a roku 1276 bránil Rakousy proti postupujícímu vojsku Rudolfa Habsburského.

V roce 1276 Bruno zřejmě přemluvil Přemysla Otakara II., aby se pokořil u Vídně prohnanému Habsburkovi, protože za zády českého krále vypuklo povstání šlechty vedené Vítkovci. Bitvy na Moravském poli v osudný den sv. Rufa roku 1278 se však Bruno zřejmě již nezúčastnil. Přemyslovi nepomohla ani pomoc slezských piastovských knížat ani pomoc biskupových manů z Fulštejna, otce a syna Herbordů. Mladší Herbord ji dokonce zaplatil životem. Krále opět zradila česká šlechta. Po jedné z nejtragičtějších bitev v našich národních dějinách přišlo přehořkých pět let ztotožněných s ponuře symbolickým pojmem Braniboři v Čechách.

Nedlouho po porážce Přemysla zastihneme biskupa jak holduje Rudolfovi. Rudolf s prozíravostí hodnou velkého státníka navázal s Brunem přátelské kontakty. Pověřil stárnoucího Bruna správou v olomoucké a přerovské provincii Moravy. Biskup měl pod dohledem i královnu-vdovu Kunhutu, jejímž novým sídlem se stal hrad Hradec nedaleko Opavy, kde se zformoval malý dvůr, v němž se odrážel někdejší věhlas "krále železného a zlatého". V něm měla zastoupení i místní nobilita, zastupovaná členy dvou nejmocnějších klanů, totiž rodem Benešoviců a pány z Fulštejna, k nimž náleželi Herbord z Fulštejna a jeho další synové Ekrik a snad i Henning.

V roce 1279 ještě biskup Bruno vysvětil na pražského biskupa Tobiáše. Zemřel v roce 1281 a byl pochován před hlavním oltářem v kostele sv. Mořice v Kroměříži. Tento kostel sám založil.

Závěť biskupa Bruna

Prameny a literatura:

Biografický slovník českých zemí. Praha 2007.

Hora-Hořejš P.: Toulky českou minulostí. Druhý díl. Praha 1995.

Chaloupecký V.: Poslední Přemyslovci a Evropa. 1939.

Müller K.-Žáček R. a kol.: Opava. Praha 2006.

Nešpor V.: Dějiny města Olomouce. Olomouc 1998.

Novotný V.: České království za Přemysla I. a Václava I. (1197-1253). In: České dějiny. Díl I., část III. Praha 1928.

Tomeš J. a kol.: Encyklopedie českých dějin. Praha 2008.

Závěť biskupa Bruna z roku 1267. Ostrava b.d.

Knížectví ratibořské

Sun, 27 Dec 2009 21:32:00 +0100

V roce 1138 byl doposud celistvý polský stát rozdělen na úděly mezi 4 syny knížete Boleslava III. Křivoústého. Slezsko obdržel Vladislav II.Vyhnanec. Toto slezské knížectví však bylo roce 1173 rozděleno na další 3 menší úděly. Úděl ratibořský získal mladší Vladislavův syn Měšek.

V letech 1201-1281/82 bylo Ratibořsko sloučeno s knížectvím opolským, v letech 1281/82-1290 s knížectvím těšínským a v letech 1336-1377 s knížectvím opavským. V obdobích 1290-1336 a 1377-1521 bylo samostatným knížectvím. V letech 1377-1384 a 1421-1437 patřilo k ratibořskému knížectví také Krnovsko.

Ratibořskému knížectví vládli 163 let Piastovci, po vymření jejich ratibořské větve mu vládli 185 let Přemyslovci, a po vymření této vedlejší přemyslovské větve v roce 1521 sdílelo Ratibořsko další společný osud s knížectvím opolským. V roce 1840 bylo Ratibořské knížectví obnoveno v rámci Pruska a obsahovalo také části Opavského a Krnovského knížectví, které připadly Prusku po rozdělení Slezska v roce 1742 po vyhrané válce s habsburskou monarchií.

Státoprávní příslušnost Ratibořska:

- 1292/1327 k Polsku

1292/1327 - 1742 k zemím Koruny české (1292 spojenecká smlouva, 1327 léno)

1742 - 1945 k Prusku resp. Německu

1945 - k Polsku

Přehled knížat ratibořských:

Předchůdci:

1102 - 1138 Boleslav III. Křivoústý, kníže polský (syn Vladislava I. Hermana a Judity Přemyslovny)

1138 - 1146 Vladislav II. Vyhnanec, kníže slezský (syn Boleslava III. Křivoústého)

1163 - 1173 Boleslav I. Vysoký a Měšek I. Křivonohý, formální knížata slezská (synové Vladislava II.)

Knížata ratibořská:

Piastovci

1173 - 1211 Měšek I. Křivonohý, kníže ratibořský, od 1201 kníže opolsko-ratibořský (syn Vladislava II. Vyhnance, manželka Ludmila Přemyslovna)

1211 - 1230 Kazimír I., kníže opolsko-ratibořský (syn Měška I. Křivonohého, m.Viola Bulharská)

1230 - 1246 Měšek II. Otylý, kníže opolsko-ratibořský (syn Kazimíra I., m. Judita Mazovská)

1246 - 1281/82 Vladislav I., kníže opolsko-ratibořský (syn Kazimíra I., m. Eufemie Velkopolská)

1281/82 - 1290 Měšek I. Těšínský a Přemysl I. spolu, knížata těšínsko-ratibořská (synové Vladislava I.)

1290 - 1306 Přemysl I. sám, kníže ratibořský (syn Vladislava I., m. Anna Mazovská)

1306 - 1336 Lešek, kníže ratibořský (syn Přemysla I., sestra Anna Ratibořská)

Přemyslovci

1336 - 1365 Mikuláš II., kníže opavsko-ratibořský (syn Mikuláše I. Opavského, m. Anna Ratibořská)

1365 - 1380/82 Jan I., kníže opavsko-ratibořský, od 1377 kníže ratibořsko-krnovský (syn Mikuláše II. , m. Anna Hlohovská)

1380/82 - 1424 Jan II. Železný, kníže ratibořsko-krnovský (syn Jana I., m. Helena Litevská)

1424 - 1437 Václav II. a Mikuláš V. Krnovský spolu, knížata ratibořsko-krnovská (synové Jana II.)

1437 - 1456 Václav II., sám, kníže ratibořský (syn Jana II., m. Markéta ze Szamotuly)

1456 - 1493 Jan III., kníže ratibořský (syn Václava II., m. Magdalena Opolská)

1493 - 1506 Mikuláš VI., Jan IV. a Valentin Hrbatý spolu, knížata ratibořská (synové Jana III.)

1506 - 1521 Valentin Hrbatý sám, kníže ratibořský (syn Jana III.)

Nástupci:

1521 - Jan II. Dobrý, kníže opolský (bratr Magdaleny Opolské)

Literatura:

Žáček R.: Dějiny Slezska v datech. Praha 2004

Mika N.-Wawoczny G.: Książęta opolsko-raciborscy. Racibórz 2000

Müller K.-Žáček R. a kol: Opava. Praha 2006

První zmínka o Matějovicích

Sun, 27 Dec 2009 16:39:38 +0100

Dokument s první zmínkou o Matějovicích

Převzato z Codex diplomaticus et epistolaris Bohemiæ, V-1

483.

Bruno, dei gratia Olomucensis episcopus, dilecto sibi Theodorico de Broka, famulo suo, in perpetuum. Dignum esse censemus et consonum racioni, ut eos, qui se nobis et ecclesie nostre obsequiosos exhibent et paratos, quodammodo speciali dilectionis studio prosequamur. Hinc est, quod notum esse volumus tam presentibus quam futuris, quod nos tibi tuisque heredibus pretextu serviciorum tuorum necnon fratris tui Iohannis, militis nostri, que nobis et ecclesie nostre exhibuistis, et intenditis in posterum exhibere, mansum et dimidium sitos in villa nostra Mathistorf, quos de nostro consensu emptionis tytulo dinosceris comparavisse, conferimus liberaliter et libenter, iure feodi perpetuo possidendos. Ut autem hec nostra donacio tibi tuisque heredibus rata permaneat, dari fecimus presens scriptum sigilli nostri munimine robotarum; addicientes eciam tibi de gratia speciali, ut eadem bona ad heredes tuos tam feminas quam masculos transferantur. Huius rei testes sunt: Heydolfus decanus, Conradus, scolasticus ecclesie nostre, Iohannes de Ketschir capellanus noster, Iohannes et Arnoldus, notarii nostri, Herbordus de Fullenstein dapifer noster et Iohannes filius suus, Henricus et Iohannes de Broka, Otto de Lyuonia, Henricus Struz milites nostri et quamplures alii. Datum in Fullenstein anno Domini millesimo C^oC^o sexagesimo VI^o, in die Omnium sanctorum.

Překlad textu:

Bruno, z Boží milosti olomoucký biskup, milému Dětřichovi z Brocku, svému služebníku, až na věky. Pokládáme za důstojné a v souznění s rozumem, abychom ty, kteří se projevili vůči nám a našemu kostelu jako poslušní a ku pomoci připravení, obdařili nějakým projevem zvláštní přízně. A proto chceme, aby bylo známo jak současníkům, tak budoucím, že na základě služeb, které jste ty a tvůj bratr Jan, náš rytíř, prokázali a ještě hodláte prokázat nám i našemu kostelu, svěřujeme ti navždy svobodně a milerádi podle lenního práva jeden a půl lánu v naší vsi Matějovicích, které jsi s naším souhlasem nabyl koupí. Aby však tento náš dar zůstal tobě a tvým dědicům bez újmy, nechali jsme zhotovit předloženou listinu, opatřenou záštitou naší pečeti, dodávajíce též ze zvláštní milosti, aby všechny statky bylo možno převést na tvé dědice ženské stejně tak jako na mužské. Čehož jsou svědky: kapitulní děkan Heydolf, scholastik našeho kostela Konrád, náš kaplan Jan z Ketře, naši notáři Jan a Arnold, náš číšník Herbord z Fulštejna a jeho syn Jan, naši rytíři Jindřich a Jan z Brocku, Otto z Linavy, Jindřich Struz a mnozí jiní. Dáno na Fulštejně léta Páně 1266, v den Všech svatých (1.11.).

Přeložil: Štěpán Kohout

Pozn.: originál v kapitulním kopiáři se dnes nachází v Zemském archivu v Opavě, pobočka Olomouc

Kylešovice - o vánocích ve slezském nářečí

Wed, 09 Dec 2009 21:15:48 +0100

O vanocach

Jak ten svaty Mikolaš a kaj se po tym zlatym provaže spušča z neba nadul, tak to zlate čelatko se na ščedry džeň na ščeně něukazalo. Před ščedrum večeřum pokluzeny popředy dobytek a drubež a potem šedli všeci domaci ku stolu. Na stole nesměla chyběč černa mačka z mandloma a hrozenkoma, uvařilo se ji oto tak moc, že vydržela baj do noveho roku. V davnych časoch něbylo stromkuv vanočnych, zřidka kdy šak chyběl v chalupach Betlem.

Úryvek z knihy R .Gudricha "Kronika obce Kylešovic", 1932 (upraveno).
Gudrich v knize zachytil místní mluvu - "aby po staletích potomci Kylešovanů věděli, jak se v roce 1932 v obci mluvilo".

Rudolf Gudrich (1862 Hrabyně - 1937 Opava) - jedna z nejvýraznějších osobností Slezska, učitel obecné školy v Kylešovicích (1882-87), potom také ředitel (od 1917), zakladatel 1.českého hasičského sboru ve Slezsku (1884), starosta Slezské hasičské jednoty zemské (1896), zakladatel Pěveckého sdružení slezských učitelů (1906), poslanec Slezského zemského sněmu (1909), předseda Ústředny sirotčích spolků slezských.

Více Pavelčíková, N.: Rudolf Gudrich- Muž se kterým se doba snažila držet krok. Ostrava 2007.

Matějovice - historie a současnost

Fri, 27 Nov 2009 16:29:15 +0100

Matějovice

místní část obce Rusín

Historie a současnost

Matějovice leží na samém okraji Osoblažského výběžku blízko hranic s Polskem. Jsou součástí střediskové obce Rusín spolu s Hrozovou. Do obce je možné dojet automobilem ze směru od Slezských Rudoltic přes Rusín, anebo z opačného směru z Bohušova. Možné je také využít úzkokolejnou železniční trať Třemešná ve Slezsku - Osoblaha a ze zastávky Bohušov přijít pěšky nebo přijet na kole.

První písemná zmínka o Matějovicích je z roku 1266, kdy byly dány olomouckým biskupem Brunem lénem Dětřichovi z Brocku (text listiny viz První zmínka o Matějovicích). V držení obce se střídají různé šlechtické rody - Fulštejnové, Bohdanečtí, Kotulínští, Taroulové, Sterneckové, Bartensteinové a Kleinové. Zajímavá je zpráva, v níž Zikmund Rudolf Ferdinand z Taroulu s vědomím olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejna potvrzuje v roce 1669 mlynáři Eliáši Stertzovi vlastnické právo ke mlýnu včetně polností, luk a náhonů. Z této listiny se tedy dovídáme, že už zcela jistě existuje v Matějovicích mlýn. Lenní statek olomouckého biskupství patří s jinými vesnicemi na Osoblažsku k tzv. moravským enklávám ve Slezsku.

Matějovice byly přifařeny k Fulštejnu (dnešní Bohušov). V době reformace se obyvatelstvo přiklonilo k luterskému protestantismu. V roce 1628 byli přinuceni vrátit se ke katolictví.

Roku 1735 byla ve vsi postavena kaple sv. Antonína z Padovy. Pro nevyhovující stav byla v roce 1878 postavena nová na popud Josefa Neukircha (1800-1879), syna místního pekaře z č. 18. Studoval na gymnáziu v Hlubčicích, v roce 1822 byl vysvěcen na kněze, potom byl farářem v Lehnici a dotáhl to na kanovníka a kapitulního probošta ve Vratislavi.

Na jižní straně má kostelík malou zákristii. Na pravé straně průčelí je deska z černého mramoru umístěná zde v roce 1922 na paměť padlých matějovických občanů v 1. světové válce. Bohužel je stále poškozována vandaly.

V roce 1742 se z Matějovic stává pohraniční vesnice, protože nedaleko od ní vznikla po rozdělení Slezska hranice mezi Rakouskem a Pruskem. Počet obyvatel klesá, v roce 1791 má 341, o sto let později 327, v roce 1930 už jen 253 obyvatel. Veškeré obyvatelstvo bylo německé.

K Matějovicím patří osada Kašnice, založená v roce 1785, která byla původně horním fulštejnským dvorem. V roce 1880 má 167 obyvatel, žáci chodí do školy v Matějovicích. Osud Kašnic je neradostný, po roce 1945, kdy patří k Bohušovu, jsou postupně vylidňovány a likvidovány až úplně zanikly. Dnes tam stojí ještě 2 domy.

Škola v Matějovicích byla otevřena v roce 1787 na č.12 (budova již neexistuje) a pro nevyhovující stav byla později postavena nová školní budova u cesty směrem ke hřbitovu.

Již v roce 1720 je zmiňována restaurace Mincerka (viz foto), která se nacházela 1 km od Matějovic u silnice Hlubčice-Osoblaha, která byla součástí prastaré cesty z Opavy do Nisy. Od roku 1803 je majitelem restaurace-vinárny J.Steebe, od 1840 Jan Münzer a po něm se tedy nazývala "Mincerka".

Bylo to vyhlášené a oblíbené místo i pro lidi z Pruska, mohlo se posedět také v zahradní restauraci. Po 2.světové válce byl objekt ještě obýván, ale byl bez elektrického proudu. V roce 1959, po úpravě státních hranic, již byl na území Polska. Byl opuštěn a postupně zanikl úplně.

Zmíněný matějovický mlýn na potoku Hrozová měl také výletní restauraci kam chodili hosté z širokého okolí. Od roku 1838 patřil rodině Riedelových. Z této rodiny pocházel stavební rada Josef Riedel (1839-1917) podle jehož návrhu byla provedena novostavba mlýna v roce 1905. Také se podílel na náročné stavbě železnice v tunelu přes Arlberský průsmyk v Alpách.

Nedaleko ústí Matějovického potoka do Hrozové se nachází Matějovická jeskyně, dutina v pískovcovém útvaru. Byla známá také pod názvem Venušiny jeskyně a byla opředena řadou lidových pověstí.

Zemskou vládou slezskou v Opavě byly ve vsi povoleny tyto spolky: v 1885 Zemědělský klub a v 1895 Dobrovolní hasiči.

Silnice z Rusína do Matějovic byla zprovozněna v roce 1930. Do té doby byla jen polní cesta. Silniční spojení však existovalo s Bohušovem.

V 1938 jsou Matějovice s celým územím připojeny v rámci Sudetské župy k Německu. V březnu 1945 jsou osvobozeny Rudou armádou. Ještě v březnu je zde zřízen malý sběrný tábor pro civilní obyvatelstvo ze Slezských Rudoltic. Mělo za úkol zhánět v okolí dobytek, který byl potom z Hlubčic odvážen do SSSR.

Po válce byli němečtí obyvatelé odsunuti a na jejich místo přicházejí noví osadníci. Prvním správním komisařem v roce 1945 byl jmenován František Odehnal, ve vsi bylo 19 usedlíků. V letech 1945-1946 převažovali přistěhovalci ze Slovenska, v roce 1947 přicházeli také Češi z Volyně. V obci operovala finanční stráž, která měla své stanoviště u závory na konci obce. Připomíná jej rozpadající se dřevěná budka.

V obci začíná hospodařit státní statek na zkonfiskovaném bývalém Kleinově statku, který do roku 1945 vlastnila rodina Peschkeova. V roce 1948 jsou polnosti statku rozparcelovány a hospodaří se jednotlivě. V roce 1950 vzniká v obci JZD s 26 členy. Po více než deseti letech zaniklo a bylo převzato státními statky. V roce 1963 bylo matějovické pracoviště ČSSS začleněno do nového ekonomického celku Rusín-Matějovice-Hrozová o celkové výměře 1015 ha, s 22 traktory a 2 kombajny.

Obecná škola, která byla otevřena v roce 1947 a jejíž první učitel se jmenoval Emil Bok, fungovala až do roku 1963, kdy byla pro malý počet žáků uzavřena. Žáci museli chodit do školy v Rusíně do roku 1978, kdy byla i tam škola zavřena. Od té doby jezdí žáci autobusem do školy v Osoblaze.

V roce 1971 bylo ve vsi zavedeno výbojkové osvětlení. V roce 1981 byla opravena budova bývalé školy a adaptována pro Myslivecké sdružení Bohušov-Rusín. V letech 1982 až 2000 dojížděla do vesnice pojízdná prodejna.

V roce 1996 byl zřízen přechod do Polska v rámci malého pohraničního styku, tedy pro pěší a cyklisty. Přechod byl otevřen jen do roku 2000.

Kaple je jedinou pamětihodností vesnice. V roce 2001 přešla do soukromých rukou. Stav budovy, který už byl v katastrofálním stavu, se postupně vylepšuje. Majitelka zlepšuje vizáž kostelíka s velkým úsilím a obdivuhodnou vytrvalostí. Dnes je možné už konstatovat, že tato pamětihodnost bude zachována i pro příští generace (viz foto). Po Mincerce totiž nezůstalo vůbec nic, stejně jako po matějovickém mlýnu, po jehož příjezdové cestě se dnes marně pátrá. Byl zlikvidován čs.armádou současně s likvidací obce Kašnice. Ve vsi se zachovalo jen několik kamenných křížů.

V Matějovicích dnes hospodaří na 85 ha rodinná zemědělská farma. Zaměřuje se převážně na rostlinnou výrobu. V plánu má obnovu rybníka, který býval uprostřed obce.

Vesnice má nyní 21 stálých obyvatel. Od roku 1980 je součástí střediskové obce Rusín (více viz v článku Rusín-historie a současnost), patří do okresu Bruntál. Středisková obec připravuje akci výstavby nového přiváděče pitné vody i pro Matějovice.

Text a grafická úprava Ing.Bohuslav Fajkus, historická sekce KS, 2009

Rusín - historie a současnost

Fri, 27 Nov 2009 15:34:43 +0100

RUSÍN

okres Bruntál

Historie a současnost obce

Obec Rusín leží blízko hranic s Polskem na samém okraji Osoblažského výběžku. Je střediskovou obcí, jeho místní části jsou Matějovice a Hrozová. Do obce je možné dojet automobilem ze směru od Slezských Rudoltic, anebo z opačného směru z Polska. V roce 2008 byla totiž slavnostně otevřena opravená přeshraniční silnice spojující Rusín s polskými Gadzowicemi u Hlubčic.

Počáteční osídlení bylo slovanské, vesnice ležela tehdy na území opavské provincie. Její rekolonizace proběhla do poloviny 13. století a první písemná zmínka o Rusínu je z roku 1262 (text listiny viz První zmínka o Rusínu). V roce 1331 potvrzuje opavský kníže Mikuláš II., jako svrchovaný pán tohoto území, listinu o prodeji vsi, již prodali synové Ješka z Rusína Hynkovi z Hlubčic.

Po krátkém spojení s Hlubčicemi se stává Rusín majetkem Fulštejnů, pánů na nedalekém hradu. V roce 1362 Aleš z Fulštejna prodal Rusín svému bratrovi olomouckému kanovníkovi Herbordovi. Ten jej ve své závěti odkázal kapli sv. Anny v Olomouci a jejímu rektorovi. Od té doby je tedy Rusín nazýván statkem kanovnickým či kapitulním a zařazuje se tak k majetku olomouckého biskupství. Spolu s jinými vesnicemi na Osoblažsku patří k tzv. moravským enklávám ve Slezsku.

V době nástupu protestantismu v 16. století se zdejší obyvatelstvo, nyní už německé, které svou vesnici nazývá Rausen, hlásilo k luterství. V té době zde působil pastor jménem Burkard Hertwik, který však bydlel na faře v blízké Hrozové. V třicetileté válce byl Rusín stejně jako celé území obsazen Švédy a při jejich odchodu v roce 1648 vypálen.

V roce 1742 se Rusín stal pohraniční vesnicí, protože nedaleko něj vznikla po rozdělení Slezska hranice mezi Rakouskem a Pruskem. Počet obyvatel klesá, v roce 1791 má Rusín 438 obyvatel, o sto let později 426, v roce 1930 už jen 362. Češi byli jen příslušníky finanční stráže na celnici, která byla na hranici s Německem zřízena v roce 1887.

Z počátku chodily rusínské děti do školy v Hrozové, ale v roce 1787 má Rusín již vlastní školu.

V roce 1938 je Rusín s celým územím připojen v rámci Sudetské župy k Německu. V březnu 1945 je osvobozen Rudou armádou a v bojích bylo mnoho domů a hospodářských budov zničeno. Těžce byla poškozena i kaple Navštívení P.Marie, která byla postavena v roce 1816 a vysvěcena v roce 1822. Byla vybudovaná místními obyvateli na popud Antona Bernarda z Hrozové a byla známým poutním místem v širokém okolí.

Po válce byli němečtí obyvatelé odsunuti a na jejich místo přicházejí noví osadníci. Situace v poválečných létech nebyla vždy jednoduchá. Dosídlování probíhalo pomalu, dokud nepřišli volyňští Češi. V obci začíná hospodařit státní statek. Po neúspěšných pokusech kolektivizovat samostatně hospodařící rolníky v JZD bylo v té době řešením jejich zařazení do Čs.státních statků.

Obecná škola byla otevřena v roce 1947 a byla v provozu až do roku 1978. Kulturní vyžití mají Rusínští v ochotnickém divadle, kostelním pěveckém sboru spolu s Hrozováky, mají k dispozici také pojízdnou lidovou knihovnu.

Nejdříve obec patřila k okresu Krnov, potom po reorganizaci okresů v roce 1960 byla zařazena do okresu Bruntál. V roce 1980 byly sloučeny doposud samostatné vesnice Rusín, Hrozová a Matějovice do střediskové obce se sídlem MNV v Rusíně.

Zmíněná kaple Navštívení Panny Marie byla v 90. letech 20.stol. vystavěna znovu (viz foto). Stojí na Rusínském kopci (314 m), posledním z výběžků Zlatohorské vrchoviny, nedaleko od zbořené původní kaple. Je z daleka viditelnou a nepřehlédnutelnou dominantou. Iniciátorem znovuvybudování kaple byl Josef Scharbert, profesor teologické fakulty Mnichovské univerzity a rodák z Hrozové. Stavba proběhla v letech 1992-1993 podle projektu architekta F.Stoklase z finančních příspěvků bývalých německých a současných českých farníků.

K vysvěcení došlo 8. srpna 1993 a slavnosti se zúčastnilo na 600 Čechů, Němců a Poláků. Mši pod širým nebem sloužilo v latině sedm kněží ze tří uvedených národností.

Ve věži kaple je instalován malý zvon, který s sebou přivezli Češi až z Volyně. Hodiny na věži odbíjejí čas každou půlhodinu. Na obou bočních zdech je umístěna malá křížová cesta. K výzdobě interiéru dále patří obraz "Setkání Marie s Alžbětou", socha Panny Marie s Ježíškem a socha sv. Hedviky, patronky Slezska.

Na vnějších zdech jsou umístěny desky z podstavce kříže stojícího u původní kaple se jmény jeho zhotovitelů Johanna a Marie Scharbertových, mramorová kropenka z bývalé kaple v krnovské nemocnici a pamětní deska připomínající kardinála Františka Tomáška, který v roce 1951 působil jako farář v nedalekém Bohušově. Každoročně se zde koná pouť s mezinárodní účastí, zpravidla vždy v první neděli v měsíci srpnu.

Kaple je jedinou pamětihodností vesnice. Budovy bývalého kanovnického statku tvoří dnes areál soukromé farmy. Větrný mlýn (viz foto), stojící kdysi za dnešním fotbalovým hřištěm směrem k polské vesnici Równe, neexistuje. Rovněž zanikl i vodní mlýn, který stál na Hrozovském potoku.

Zemědělská farma v Rusíně zaměstnává na 850 ha přibližně 6 lidí. Zaměřuje se na rostlinou výrobu. Mimo ní se věnuje chovu jelenovité zvěře a sportovních koní.

Z nedávné historie Rusína je třeba uvést výstavbu obecních bytových domů, zavedení vodovodu a úpravny pitné vody. Současný bytový fond tvoří 18 bytů. Funguje hospoda a malý obchod s potravinami. V obci je zaveden tříděný sběr a odvoz odpadů.

Existuje zde také fotbalový klub, jehož mužstvo hraje regionální soutěž. Klub byl založen v roce 1969, takže již oslavil 40. výročí svého trvání.

Obecní úřad využívá budovu bývalé školy. Žáci jezdí autobusem do 12 km vzdálené Osoblahy. V čele obce stojí pětičlenné zastupitelstvo, které řídí chod obce a má ustaveny také dva výbory a jednu komisi. Dodržuje vyrovnaný obecní roční rozpočet. V plánu má realizaci nového přivaděče vody. Obec má celkem 155 obyvatel.

Obec je členem "Sdružení obcí Horního Slezska a severní Moravy" a venkovského mikroregionu "Sdružení obcí Osoblažska". V roce 2000 uzavřela smlouvu o spolupráci s městem Glubczyce v Polsku.

Místní část Matějovice je uváděna již v roce 1266 a v jejím držení se vystřídaly různé šlechtické rody. Školu měli od roku 1787, kostelík sv. Antonína z Padovy byl postaven v roce 1878 (více viz v článku Matějovice-historie a současnost).

Místní část Hrozová je uváděna v roce 1309 stejně jako farní kostel sv. Michaela archanděla, který je i s ohradní zdí kulturní památkou. Z počátku Hrozová patřila Fulštejnům, stejně jako Matějovice, a potom rovněž několika různým šlechtickým rodům. Školu měli od roku 1610 (více viz v článku Dějiny Hrozové).

S Hrozovou spojuje Rusín nejenom společná farnost a úřad střediskové obce, ale také občanské sdružení Královský stolec. Sdružení organizuje kulturní a společenské akce, zajišťuje výsadbu nových alejí kolem cest, opravy drobných sakrálních a světských staveb, zábavné a turistické akce pro mládež.

Text a grafická úprava Ing. Bohuslav Fajkus, historická sekce KS, 2009

• Více o historii Rusína viz na http://www.obecrusin.cz/

Madona z Hrozové

Fri, 27 Nov 2009 11:53:02 +0100

Podle svědectví starších obyvatel Hrozové stála v kapli na horním konci obce socha Panny Marie, která však zmizela neznámo kam. Již nikdo ani nevěděl, jak vypadala. Po stopách zmizelé sochy se vydala historická sekce místního občanského sdružení Královský stolec. Zjistila, že socha se nachází v Slezském zemském muzeu v Opavě. Jak jednoduché! Na začátku pátrání se však nebylo čeho chytit, protože ve vesnici již nikdo nevěděl, co se vlastně se sochou stalo.

Socha byla objevena v hrozovské kapli, v jedné z původně čtyř místních kaplí procesí Božího těla, v roce 1950 brněnským seminářem při průzkumu památek na Bruntálsku a Krnovsku. Umělecko-historické oddělení Slezského muzea v Opavě požádalo MNV v Hrozové, aby sochu svěřil do ochrany muzea, kde se jí dostane odborného ošetření a patřičného ocenění. Zároveň budou zachráněny umělecké památky válkou těžce poškozeného Slezska. Od roku 1951 je tedy socha vedena ve sbírkách muzea.

Socha Panny Marie - Madony z Hrozové - je dřevěná a je vysoká 138 cm. Je dutá a scházejí některé části z původního díla. Dřevo je narušeno dřevokazným hmyzem a povrch je pokryt zbytky původních barev. Odhad doby vzniku sochy je kladen na počátek 16. století.

Madona z Hrozové je zajímavá především svým tématem. Náleží patrně na našem území k poměrně vzácně se vyskytujícímu ikonografickému typu tzv. Madony v růžovém věnci. Naznačují to zbytky ornamentálního věnce, které vystupují na boční straně sochy. Mohou naznačovat symbolický věnec ve formě mandorly (z it. - elipsovitý typ svatozáře, který má nahoře a dole ostré cípy). Mandorla je vyobrazována hlavně kolem těla Krista nebo P. Marie. Zespodu pozdvihují madonu dva andělé. Zpravidla u tohoto typu bývali zobrazeni ještě další dva andělé, kteří madonu korunovali. Zde zachováni nejsou, takže nevíme, zda u této sochy vůbec byli. Madona z Hrozové je navíc kombinovaná se symbolikou Assumpty (z lat.-Nanebevzatá), což se dá usoudit z půlměsíce u jejích nohou s neobvykle úplnou a realisticky provedenou podobou mužské tváře. Touto kombinací dvou symbolik by patřila k ikonograficky komplikovanější verzi zobrazení madon.

Východiskem typu zobrazení Madony v růžovém věnci je souvislost se starou náboženskou praxí zdobit postavy světců nejdříve skutečnými a později metaforickými věnci. Tato fáze vývoje uměleckých typů je patrně spojována s Kolínem nad Rýnem, kde byla řádem dominikánů v roce 1475 Marie prohlášena královnou růžového keře, navazujíc na obsah starší legendy o mnichovi a růžovém keři. V závěru 15. století se tomuto typu obrazu dostává zvláštního významu ve vazbě s rozšířením modliteb růžového věnce a praktik vznikajících růžencových bratrstev.

A to jsme se již dostali do doby pravděpodobného vzniku hrozovské madony.

Restaurována byla socha až v letech 1998-1999, kdy byl proveden restaurátorský průzkum a pořízena dokumentace. V roce 1999 byla vystavena na výstavě "Od gotiky k renesanci - výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550", kam ji mezi exponáty zařadilo Slezské zemské muzeum. Výstava, která probíhala pod záštitou prezidenta Václava Havla, se konala souběžně na třech místech, a to v Brně, Olomouci a Opavě. Od editorky výstavy dr. Kaliopi Chamonikoly, tehdejší ředitelky Moravské galerie v Brně, jsme čerpali náplň k odbornému popisu sochy.

Socha byla představena hrozovským občanům a jejich přátelům v září 2008 (více viz článek Madona z Hrozové aneb Jak se hledá madona?) u příležitosti tradičních "Hrozovských slavností", což je každoroční setkání současných a bývalých obyvatel Hrozové a jejich hostů a organizuje je občanské sdružení Královský stolec se sídlem v Hrozové (více o Hrozové viz v článku Dějiny Hrozové).

Dnes je tedy možné vidět Madonu z Hrozové ve výstavní budově Slezského zemského muzea v Opavě. V současné době však již byla vyrobena z lipového dřeva nová socha madony v jiném pojetí řezbářem Petrem Chorovským z Města Albrechtice, která bude umístěna v hrozovské kapli místo té původní.

Zpracoval: Bohuslav Fajkus, Hrozová č.45, 2009

První zmínka o Hrozové

Thu, 26 Nov 2009 22:33:04 +0100

Dokument s první zmínkou o Hrozové

Převzato z Codex diplomaticus et epistolaris Moraviæ, Brno 1854.

XXIII.

Conradus de Kobern dolens de excessibus, quos in ecclesia in Grasaw commiserat, donat capellano Nicolao medium mansum ibidem. Dt. feria II. post festum S.Johannis Baptistæ 1309.

Conradus de Cobern, heres in Grasaw, pro salute anime sue, fratris sui Herbordi et progenitorum suorum domino Nicolao, capellano suo in Grasaw suisque successoribus ratum et gratum habere cupiens mansum et dimidium, quos racione decime hactenus possederat, addit igitur ei altero dimidio manso adhuc medium mansum cum omni iure et dominio, dolens de excessibus, quos in ecclesia in Grasaw commiserat, quam de domo orationis in speluncam latronum conuerterat, et quod prefatum Nicolaum in rebus suis molestauerat pluries, sibi et successoribus suis de allodio suo in Kobern decimas manipulatim dignum duxit condonandas. Presentibus Jescone milite de Lachindorf Weldrico iudice in Grasaw Gregorio procuratore suo. Datum proxima feria secunda post diem, quo festum Sancti Johannis Baptiste colitur et celebratur. Anno domini MCCCIX.

(E codice privilegiorum episcopatus Olomuc. membran. sæc. XIV. initiantis in folio minimo in archivo Cremsir. fol. M. V. extraxit A. Boczek.)

__________________________________________________________________________________

Překlad textu:

Konrád z Koberna, dědic na Hrozové, pro spásu duše své, svého bratra Herborda a svých potomků, dává panu Mikuláši, svému kaplanu v Hrozové a jeho následovníkům jeden a půl lánu, z něhož již dříve užíval desátek. Dále přidal ještě jinou polovinu lánu se vším právem a panstvím, aby odčinil výstřelky, které v kostele v Hrozové spáchal, když z domu modlitby učinil peleš lotrovskou. A poněvadž řečenému Mikuláši mnohokrát uškodil na majetku, považoval za vhodné darovat jemu i jeho následovníkům též desátky ze snopů plynoucí z jeho svobodného statku v Kobernu. Stalo se za přítomnosti Ješka, rytíře ze Sádku, Weldrika, rychtáře z Hrozové a Řehoře, jeho správce. Dáno v nejbližší pondělí po dni, kdy se svátek sv. Jana Křtitele uctívá a slaví. Léta Páně 1309.

(Z kopiáře privilegií biskupství olomouckého, psaného na pergamenu malého formátu poč. 14. stol., uloženého v archivu v Kroměříži, fol. M.V., vypsal A.Boček.)

Pozn.:
kopiář s nezkráceným textem se dnes nachází v Zemském archivu Opava, pobočka Olomouc.

Dějiny Hrozové

Thu, 26 Nov 2009 22:14:55 +0100

Hrozová

místní část obce Rusín

Obec Hrozová leží v jižní části osoblažského výběžku nedaleko státní hranice s Polskem. Z Krnova je to asi 30 km přes Město Albrechtice a Slezské Rudoltice.

Dějiny do roku 1945 ....

Počáteční osídlení bylo slovanské, jak svědčí názvy obce uváděné v nejstarších písemných pramenech. První písemná zpráva o existenci Hrozové je z roku 1309. Obec tehdy patřila Konrádovi z Koberna, synovi Herborda z Fülme, vlivného vazala olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka. Bruno se ve 13. století zmocnil osoblažského výběžku a přiváděl do něj osadníky z Německa a přiděloval jeho části svým manům za zásluhy jako léna. Herbord dostal území s hradem Fulštejn (dnes v Bohušově).

Hrozová patřila sice územně do Opavského knížectví, ale jako léno Olomouckého biskupství patřila právně do Moravy. Hrozová dala tak později jméno jedné z těchto "moravských enkláv ve Slezsku", zahrnující po dobu své existence často i nedaleké Pelhřimovy. K fulštejnskému panství patří Hrozová až do roku 1566. V té době už je obyvatelstvo vesnice německé, které svou vesnici nazývá Grosse.

Potom se v držení obce střídají šlechtické rody Sedlničtí z Choltic, Trachové z Březí, Lvi z Rožmitálu a posledními jsou Pinové z Friedenthalu. Friedenthalové nechali ve vsi v roce 1871 zbořit zchátralý zámek stojící na místě původní tvrze, o které je zmínka z roku 1642, kdy byla vypálena Švédy. Bohužel se nezachoval ani "zámeček ve švýcarském stylu", postavený na místě zbořeného zámku, protože byl zlikvidován v 70. letech minulého století.

Kostel je dnes hlavní pamětihodností vesnice. Je zasvěcen sv. Michaelu Archandělovi a je uváděn již v roce 1309, stejně jako vesnice. Areál farního kostela včetně ohradní zdi kolem přilehlého hřbitova je zapsán na seznamu nemovitých kulturních památek okresu Bruntál.

Jádro kostela je raně gotická stavba z poslední čtvrtiny 13.století, která byla během let několikrát přestavována a upravována. V 15. století byla přistavěna zákristie a v 19. století nad ní oratoř. V roce 1758 byla upravena gotická okna na barokní. V 19. století byla provedena výměna krovu, zaklenutí lodě, přistavěna jižní vstupní předsíň, rekonstruována čtyřboká věž do dnešní podoby, přistavěno schodiště na novou kruchtu, vydlážděna podlaha mramorem. V 90. letech minulého století byla nahrazena břidlicová střecha plechovou (snad jen provizorní) a v roce 2004 opravena kamenná zeď kolem hřbitova.

V interiéru je neorománský hlavní oltář z roku 1891 zhotovený podle skic opavského umělce Paula Assmanna, který se podílel i na výzdobě kazatelny s neorománským sloupkem a snad i na freskách na klenbě (bohužel přemalovaných).

Oltářní plátno s obrazem archanděla Michaela je z roku 1851 od A. Sperlicha. Kruchta je dřevěná na pseudorománských sloupcích z roku 1893. Obraz sv. Václava na koni z roku 1938 je přivezený novými českými osadníky z Volyně po 2. světové válce. Varhany z roku 1893 jsou od firmy Rieger z Krnova, kostel však měl varhany patrně již v roce 1672. Ve věži jsou dva zvony, věžní hodiny z roku 1926 od firmy Beitel z Moravského Berouna se dokonce po létech podařilo uvést do chodu.

Další památkou je socha Panny Marie s Ježíškem (Madona z Hrozové) z doby po roku 1500, která se ještě v roce 1950 nacházela v místní kapličce. Dnes je vystavena ve Slezském zemském muzeu v Opavě. Socha je dřevěná, dutá, vysoká 138 cm a je poškozená a zřejmě neúplná. V roce 1999 byla jedním z exponátů výstavy "Od gotiky k renesanci - výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400-1550", pro niž byla socha restaurována (více viz v článku Madona z Hrozové).

Škola v Hrozové existovala již v roce 1610 a měla jednoho učitele, který současně býval varhaníkem v kostele. Bydlel ve školní budově vzadu za kostelem. Dodnes zachovaná budova byla postavena v roce 1854, měla břidlicovou střechu a přístavek. Škola byla jednotřídní a mívala i více než 60 žáků, do roku 1879 ještě daleko více, protože do ní docházely děti nejen z Rusína, ale také i z blízkého Koberna.

Vesnice leží nad potokem Hrozová, který z části tvoří státní hranici vytvořenou v roce 1742, a protíná ji cesta lemovaná z obou stran domy. Jedná se převážně o usedlosti, některé si uchovaly pozdně klasicistní a eklektické fasády z 19. století. Zachovala se také hasičská zbrojnice z roku 1898, několik kamenných křížů, secesní fara a dvě kapličky.

V roce 1834 má ves 436 obyvatel, v roce 1900 348 obyvatel a v roce 1945 245 obyvatel. Protože se vesničané okolo roku 1560 přiklonili k luterskému protestantismu, byla jejich farnost v roce 1626 po rekatolizaci přifařena k Fulštejnu (dnes Bohušov). Za císaře Josefa II jim byla přidělena lokálie a svou faru získali zase až v roce 1862.

V roce 1874 se ve vsi uplatnila první jednoduchá mlátička, první secí stroj v roce 1889 a v roce 1910 již moderní parní mlátička. Elektrifikace vesnice byla provedena v roce 1932. V roce 1934 byla pořízena motorová hasičská stříkačka.

V roce 1938 byla Hrozová připojena k Německé říši v rámci župy Sudety. V roce 1939 musela většina německých mužů narukovat do války a mnozí se již nevrátili živí. Po těžkých bojích na Osoblažsku vstoupily dne 23. března 1945 do Hrozové jednotky sovětské armády.

.... po roce 1945

Konec 2.světové války znamenal pro další vývoj Hrozové naprostý zvrat. V důsledku tragédie této hrůzné války vyvolané Německem byli němečtí obyvatelé Hrozové, stejně jako v podst. všichni sudetští Němci, odsunuti z Československa. Byl mezi nimi i hrozovský rodák, pozdější profesor Mnichovské univerzity Josef Scharbert, iniciátor znovuvybudování válkou zničené kaple v blízkém Rusíně v roce 1993 (více viz v článku Rusín-historie a současnost). Do Hrozové přicházejí noví obyvatelé pocházející z různých míst ČSR. Např. Tylečkovi ze Staré Vsi nad Ondřejnicí, Strnadovi od Olomoucka, Sobkovi od Lipníka, jiní z Valašska, Slovácka a také ze Slovenska. Prvním místním správním komisařem v Hrozové byl určen Okresní správní komisí v Krnově Václav Veit, respicient finanční stráže v Rusíně.

Vesnice byla sice válkou poničená, ale již 2. září 1946 byla zahájena výuka v obecné škole. Prvním učitelem byl Jaroslav Kavalíř. Škola byla pro nedostatek žáků uzavřena v roce 1961.

V roce 1947 přicházejí do Hrozové volyňští Češi - reemigranti ze západní Ukrajiny, kde pobývali od roku 1868. Volyňští Češi si zachovali čistý rodný jazyk, stejně i zvyky a obyčeje ze staré vlasti. Mnozí se zapojili do řad 1.čs.armádního sboru a bojovali za osvobození staré vlasti. Z Hrozovských to byli: Barfajt, Dvořák, Herblich, Janko, Kovář, Kubín, Moravec, Pala, Samec, Zumr. Na cestu z Volyně se vydali v březnu 1947. Bylo mezi nimi několik stařenek, které se narodily ještě v Čechách, celý život prožily na Volyni a pak se vrátily zpět. Byly to paní Barfajtová, Kubáčková, Kubínová, Samcová a Stryjová.

Noví hrozovští obyvatelé byli známi nejen svou pracovitostí, ale také schopností se bavit a kulturně vyžívat. Slavili církevní svátky a dodržovali lidové tradice. Spolu s Rusínskými zpívali v kostelním pěveckém sboru Stanislav a Marie Herblichovi, Václav Janko a Emílie Pallová. Mnozí byli také členy ochotnického divadelního souboru v Rusíně. Kulturu zajišťovalo také pojízdné kino a místní knihovna.

V roce 1950 byl ustanoven v obci MNV a jeho prvním předsedou se stal Josef Jandík. Noví Hrozovští, jako rodilí rolníci, byli hrdí na svou samostatnost a podnikavost a proto se velmi těžce smiřovali s nátlakem kolektivizace. První pokus o založení JZD byl uskutečněn v roce 1952, prvním předsedou byl rovněž Josef Jandík.

V roce 1953 měla vesnice 134 obyvatel. Byly tu tyto živnosti: pekařství, obchod s potravinami, hospoda a obuvnictví. V poválečných létech pomáhali pohraničním obcím s obnovou tzv. kmotři. Kmotrovským městem Hrozové byla Jaroměř, která pomáhala vesnici finančně, dodávkou šatstva, vybavením pro hasiče a výpomocí při žních.

V roce 1950 byl v Hrozové uskutečněn unikátní nález antických mincí. Velkým přínosem bylo zavedení autobusové linky Krnov-Slezské Pavlovice v roce 1956, která znamenala první dopravní spojení vesnice s okolím.

Po druhém, opět neúspěšném, pokusu o provozování fungujícího JZD došlo v roce 1961 k převedení hospodářství do státních statků. Pro nedostatek pracovního uplatnění v zemědělství odchází většina obyvatel do průmyslových měst. Posledními samostatně hospodařícími rolníky byli Alžběta Kořínková a Václav Vegricht. Vesnice se vylidnila. Zanikla škola, hospoda i jiné činnosti. Hrozová se stává vesnicí chalupářskou.

V roce 1960 byla provedena reorganizace státní správy a Hrozová patří nyní do okresu Bruntál, místo dosavadního okresu Krnov. V roce 1964 byl ustaven společný MNV pro obce Rusín, Hrozová a Matějovice se sídlem v Rusíně, v roce 1980 zřízena středisková obec Rusín s místními částmi Hrozovou a Matějovicemi.

Po roce 1989 mnozí dostali v restituci zpět svůj majetek. Marie Šteflová založila zemědělskou farmu a Karel Sobek vybudoval strojírenskou dílnu. Jeden z prvních hrozovských chalupářů ing. Vladimír Nejez začal sbírat dokumenty o historii Hrozové a dalších obcí na Osoblažsku. První shrnutí historie Hrozové bylo vydáno v roce 2002 v publikaci Hrozovské listy.

Tyto aktivity daly v roce 2004 podnět k založení občanského sdružení Královský stolec. To si dalo za cíl oživení regionální historie, obnovu zapomenutých tradic, opravy drobných sakrálních a světských staveb, organizování výstav, koncertů a naučných výletů pro děti. Bylo iniciátorem obnovy stromové aleje podél cesty do Pelhřimov, obnovy již zapomenutého paličkování na Osoblažsku, vydání hudebního CD Varhany z Osoblažska, výroby dřevěné sochy jako nové hrozovské madony. Navázalo spolupráci s obcemi Rusín, Slezské Rudoltice, Bohušov, Slezské Pavlovice, Hlinka, sousedními polskými obcemi a s původními německými rodáky.

V současnosti žije v Hrozové 17 stálých obyvatel. Rozloha katastru obce je 534 ha. V roce 2009 oslavila vesnice 700. výročí svého založení, resp. od první zmínky v historických listinách (text listiny viz První zmínka o Hrozové).

Zpracoval: Bohuslav Fajkus, 2009

První zmínka o Rusínu

Thu, 26 Nov 2009 22:07:49 +0100

Dokument s první zmínkou o Rusínu

Převzato z Codex diplomaticus et epistolaris Bohemiæ, Praha 1974

335.

Woko de Rosenberg testamentum suum facit. In Graz 1262 iun.4.

Ego Wocho de Rosenberch, sciens inevitabile omnibus esse mori, dum essem in extremit diebus vite mee, compos tamen adhuc mentis mee, subscripta fieri decrevi et volo ab omnibus amicis meis immutabiliter observaci. Notum sit universis, quibus presens littera fuerit demonstranta, quod Hedewigi, uxori mee dilecte, dis posui et plane dedi universa bona mea, tam res mobiles, quam omnes redditus meos, ut utatur eis et habeat una cum pueris meis libere, sicut velit, tam diu, ut caste in sede viduali curaverit residere. ...

... Item Hermanno de Lettowitz do Maius Pomerswitz, ut michi ignoscat, quod dominum meum regem pro ipso non ammonui, ut sperabat. Vlrico etiam de Hohenpuch Minus Pomerswitz dedi et eum a bonis meis aliis penitus exclusi. Item Borute villam meam Ruzin assigno nomine pignoris pro peccunia, quam adhuc sibi solvere debut, sicut Zwatemiro, meo militi, bene constat, aut reddat pueris meis peccuniam,quam ipsi dedi, si villam voluerit retinere. ...

... Acta sunt autem hec presentibus fratre Gotfrido et fratre Ottone sacerdotibus ordinis Predicatorum, domino Prehtelino, Cunrado officiali, Koyta et Grillone camerariis, Rudigero notario et aliis multis, datum in Gretz anno gracie Domini millesimo ducentesimo sexagesimo secundo, pridie nonas iunii.

___________________________________________________________________________

Překlad:

Vok z Rožmberka pořizuje závěť majetku. Ve Štýrském Hradci 4.června 1262.

Já, Vok z Rožmberka, věda, že zemřít je neodvratitelným údělem všech, a poněvadž jsem v posledních dnech mého života, avšak přece ještě při smyslech, nařídil jsem tuto podepsanou listinu uskutečnit a chci od všech svých přátel, aby ji bez změny dodržovali. Budiž známo všem, kterým bude předložená listina ukázána, že Hedvice, své milované manželce, jsem určil a přímo dal veškerý můj majetek, jak movitý, tak i všechny mé příjmy, aby je svobodně měla a užívala spolu s mými dětmi, tak jak chce, a to tak dlouho, jak vydrží setrvávat v počestném stavu vdovském. ...

... Také dávám Heřmanu z Letovic Pomorčovice, aby mi odpustil, že jsem se za něj u mého pana krále nepřimluvil, jak doufal. Též Oldřichu z Hohenbuchu jsem dal Pomorčovičky a od svých ostatních statků jsem jej zcela odloučil. Taktéž Bořutovi připisuji svou ves Rusín jako zálohu za obnos, jenž mu mám dosud splatit (jak dobře známo mému rytíři Svatomírovi), anebo ať navrátí mým chlapcům peníze, které už jsem mu dal, kdyby si chtěl ves ponechat. ...

... Toto bylo pořízeno za přítomnosti bratra Bohumíra a bratra Oty, kněží řádu kazatelů, pana Prechtlina, oficiála Konráda, komořích Kojaty a Grilla, notáře Rudigera a mnoha jiných, dáno ve Štýrském Hradci roku milosti Páně tisícího dvoustého šedesátého druhého, den před nonami červnovými (4.6.).

Přeložil: Štěpán Kohout

100 let železniční trati Opava-Plšť-(Bavorov)

Wed, 25 Nov 2009 16:36:24 +0100

19. století - století páry - přineslo svými technickými vynálezy i takový vynález jako je lokomotiva. A tak lidstvo získalo nejen nový dopravní prostředek - vlak, ale i onen magický svět železnic v reálném a posléze i v modelovém měřítku, kterému už podlehly generace převážně kluků a mužů.

Ani rakouské Slezsko nezůstalo stranou dravě se rozšiřujícímu fenoménu železnice. V roce 1847 je zprovozněna Severní dráha císaře Ferdinanda z Vídně do Bohumína. K ní jsou pak přidána boční ramena ze Svinova do Opavy a z Bohumína do Bílska. První vlak vypravený z Vídně přijíždí do Opavy na severní (od roku 1919 východní) nádraží v roce 1855. V roce 1872 je vystavěna Moravsko-slezská ústřední dráha z Olomouce do Krnova a dále do Opavy na státní (od roku 1918 západní) nádraží.

V roce 1872 se uvádí do provozu přeshraniční dráha z Krnova do Hlubčic (tehdy v Německu), následuje Opava-Ratiboř (Německo) v roce 1895 a v roce 1909 pak dráha Opava-Plšť (Německo). (Opava, hlavní město země Slezsko v Rakousko-uherské monarchii, mělo tehdy asi 43 tis. obyvatel, převážně německých, Plšť, vesnice v provincii Slezsko v Německém císařství, měla asi 1400 obyvatel, rovněž převážně německých.)

Mapka přeshraničních železnic v západním Slezsku z roku 1949

Dne 2.8.1909 byla tedy otevřena dráha mezi Troppau Staatsbahnhof (později Opava západ) a stanicí Piltsch (česky Plšť, polsky Pilszcz). (Povolení k stavbě dráhy bylo uděleno původně společnosti Hornoslezské železnice prince Viléma už v roce 1881, ale nebylo realizováno. V té době zajišťovala spojení mezi oběma místy poštovní osobní doprava a doba jízdy na trase dlouhé 6 km činila 8O min.)

Opavské západní nádraží získalo tímto pruský ráz - trať provozovaly totiž Pruské státní dráhy, stejně jako trať z Ratiboře, která končila rovněž na tomto nádraží. Piltsch byl doposud koncovou stanicí trati z Bauerwitz (Bavorov, Baborów), kterou provozovaly také pruské dráhy.

Opava západní nádraží v roce 1902

Trať na Plšť odbočovala z trati státní dráhy z Opavy na Krnov 1,5 km za nádražím Opava západ po překročení Krnovské ulice. Dnes je zde za bývalým strážním domkem, u kterého se nachází staničník s označením vzdálenosti od Olomouce 110,4 km, odbočka krátké vlečky do areálu firmy Hekra (viz příloha-foto 1). Dnešní koleje vlečky se poněkud odchylují od původního směru trati, která těsně míjela zde stojící kilometrovník s číslem 29,4 (foto 2), udávajícím vzdálenost od Bavorova.

Dále trať pokračovala obloukem kolem objektu těžkého opevnění, přes dnešní zahrádky a po vysokém náspu (foto 3 a 4), který kopíruje dnešní nový silniční obchvat. V náspu nacházíme takřka zasypaný most a dva propustky (foto 5). Dále trať překročila městský náhon, kde jsou sice částečně rozebrané, ale stále znatelné oba pilíře mostu (foto 6). Nad ulicí Jaselskou (tehdy Karlsauerstrasse) v městském parku se klenul další most , z něhož zbyl již jen jeden, ale dobře zachovalý pilíř (foto 7).

Nádraží v Bavorově v roce 1920

Za ním je možné nalézt ještě jeden kilometrovník s hodnotou 28,1 km. Těleso trati stále pokračovalo směrem na Kateřinky po mostě přes řeku Opavu. Most byl tvořen dvěma portály s jedním středovým pilířem a vedla pod ním stará nábřežní cesta. Dnes zde stojí nový most silničního obchvatu, který pohltil vše z původního železničního mostu.

Trať pokračovala po dlouhé rovince podél dnešního Stříbrného jezera, kde bývala zastávka Kateřinky (dnes ulice U dráhy, dříve U plšťské dráhy). Dnes zde stojí budova, která tuto zastávku připomíná (foto 8).

Za zastávkou odbočovala vpravo vlečka do cukrovaru, z něhož bylo napojení na vlečku vedoucí přes řeku Opavu (most dnes neexistující) a přes celé město až do nádraží Opava východ. Vlečku (alespoň její část) mohou pamětníci pamatovat - byl to zážitek vidět vlak s parní lokomotivou jak projíždí ulicemi mezi domy!

Mapa trati Opava západ-Piltsch z roku 1928

Trať na Plšť pokračovala za zastávkou obloukem vlevo, kde u točny MHD Kateřinky Sádrovna už jen náznaky náspu, jako poslední stopa, zakončují drážní archeologii této trati. Další stopy až ke státní hranici neexistují.

Dále trať pokračovala poměrně přímo mírně zvlněným terénem ke státní hranici, za níž již bylo nedaleko nádraží v Plšti (foto 9). Za hranicí jsou přece jen náznaky trati ještě zřetelné.

Paralelně s tratí vede silnice (dnes již běžná spojnice do Polska) a za ní poněkud klikatící se potok zvaný Plšťský (někdy také Ostrá). Směr toku potoka směrem k jihu naznačuje spád terénu.

Nádraží v Plšti na dobové pohlednici

Z Plšti pokračovala trať do Bavorova. Provoz na trati byl zajišťován Správou královských pruských drah (Königliche Preussische Eisenbahn-Verwaltung, zkr. KPEV). Byla zajišťována jak osobní (před 2. světovou válkou 6x denně tam a zpět ve 2. a 3. cestovní třídě) tak nákladní doprava. Rozchod kolejí 1435 mm. Nádraží v Bavorově bylo napojeno na trať Ratiboř-Hlubčice, otevřenou již v roce 1855.

Z Bavorova vedla další trať do Kadeřína (Kandrzin, Kędzierzyn), který byl napojen na trať Bohumín-Ratiboř-Opolí-Břeh-Vratislav-Berlín. Pro zajímavost, z těchto údajů vyplývající, je možné uvést způsob cestování, např. v roce 1930, z Opavy do Berlína za necelých 13 hodin. Odjezd z nádraží Opava západ večer v 18.15 a příjezd do Berlína na Slezské nádraží příští den ráno v 6.59. V tom jsou započtena půlhodinová čekání na přípoj v Bavorově a Kadeříně.

Znak správce pruských drah na vagoně

Názvy stanic a zastávek na trati Bavorov- Opava :

km název stanice německý (český, polský)

0 Bauerwitz (Bavorov, Baborów)

5,4 Tschirmkau (Červenkov, Czerwonków)

9,2 Deutsch Neukirch(Nová Cerekev,Nowa Cerekwia)

13,9 Nassiedel (Násilé, Nasiedle)

17,9 Leimerwitz (Lidměřice, Ludmierzyce)

21,8 Piltsch (Plšť, Pilszcz)

27,1 Katharein (Kateřinky, Katerzynki)

31,3 Troppau (Opava, Opawa)

V 30. letech minulého století byly změněny německé názvy míst: Tschirmkau na Schirmke a Deutsch Neukirch na Altstett (Bieskau). Délka trasy Opava-Plšť 9,5 km, doba jízdy v 30.letech 14 min., v 40.letech 15-16 min. Zastávka Kateřinky již v jízdním řádu není uváděná.

Ukázka jízdního řádu z roku 1944:

Podobný vlak, tažený pruskou lokomotivou T3, bychom mohli vidět na trati

Koncem 30.let byla na trati a sousední silnici vybudovány z protitankových a protipěchotních překážek zábrany k rychlému uzavření

komunikací v případě vojenského útoku z Německa (v srpnu 1968 paradoxně silnice využita při vpádu bratrských vojsk do Československa !).

Pohled z pěchotního srubu OP S-17 na komunikace z Opavy do Plště

Při osvobozování Opavy Rudou armádou 22. dubna 1945 byl zničen most přes řeku Opavu a trať poškozena. Posléze byla rozebrána.

Změněné poměry po válce na obou stranách hranic měly za důsledek neobnovení provozu na této trati. V Polsku byl provoz na trati z Bavorova (foto 15) do Plště (okres Hlubčice) obnoven až v 50. letech minulého století (trať PKP č. 325) a byl udržován do konce 70. let. Definitivně byla trať uzavřena v letech 1991-1992. Poslední jízdou na této trati byl památeční vlak, který vyjel v roce 1996 z Rybnika (foto 16). Nyní je její osud podobný ostatním tratím směrem k českým hranicím - provoz zastaven a zbytky trati ponechány svému osudu, včetně zajímavého viaduktu u vesnice Nová Cerekev vedoucího nad silnicí Ketř - Hlubčice (foto 10). Bývalá nádraží na polském úseku této trati jsou zchátralá nebo již zbořená (fota 11 až 14).

Opuštěné nádraží v Plšti, postavené v roce 1906, kde jen zbytky kolejí, zarostlé trávou a keři, dokazují, že tady jezdil vlak, je dnes již jen zašlou vzpomínkou na mezinárodní dopravní spojení rakouského Slezska, a po roce 1918 Československa, s tehdejším Německem.

Nádraží Pilszcz dnes

Příloha - Drážní archeologie:

Foto 1
Odbočení z železniční trati na Krnov

Foto 2

Kilometrovník

Foto 3
Násep trati shora a silniční obchvat podél ní

Foto 4

Násep trati zdola

Foto 5

Propustky

Foto 6
Pilíř mostu přes městský náhon

Foto 7
Pilíř mostu přes Jaselskou ulici v městském parku

Foto 8

"Následník" železniční zastávky Kateřinky

Foto 9

Nádraží Pilszcz-pohled z kolejiště

Foto 10
Viadukt nad silnicí Ketř-Hlubčice

Foto 11
Torzo nádraží Lidměřice

Foto 12

Bývalé nádraží Násilé

Foto 13
Zde stálo nádraží Nová Cerekev

Foto 14
Bývalé nádraží Červenkov

Foto 15
Nádraží v Bavorově

Na závěr :

Foto 16

Poslední vlak na nádraží v Plšti

Prameny a literatura:

Amtlicher Taschenfahrplan Schlesien mit angrenzendem Sudetenland und mit Anschlussstrecken im besetzten östlichen Gebiet, Deutsche Reichsbahn, Breslau und Oppeln 1939.

Fajkus, Bohuslav: 100 let železniční trati Opava-Plšť-Bavorov. Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy, 2009, roč. 35, č. 2, s. 28-30.

Historia Pilszcza, dostupná na www.pilszcz.prv.pl

Hosák, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské, Academia 2004.

Hůrský, J.: Osobní doprava ve Slezsku v letech 1850-1889, Slezský sborník 1979

Ogólnopolska baza kolejowa, dostupná na http://www.kolej.one.pl

Preussische Staatseisenbahnen, dostupné na http://de.wikipedia.org

Sekera, Pavel: Historie železničních tratí ČR 2007, dostupná na http://www.historie-trati.wz.cz

Schreier, Pavel: Zrození železnic v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 2004

Ślęzok, Robert: Koleje na Ziemi glubczyckiej, 2005

Zvláštní vlak na nádraží v Plšti, dostupné na http://k-report.net

Železniční mapa ČSD z roku 1949-1950, dostupná na http://www.upravnyvody.cz

Železniční přechody ve Slezsku, dostupné na http://www.parostroj.net